Mon Parfum Chéri, par Camille (Annick Goutal)

O tejto vôni bolo napísaných toľko pekných a výstižných recenzií, že sa mi ani nechce pridávať ďalšiu. Na mne je v úvode výrazne cítiť suché, skoro až jedlé pačuli, je to veľmi zaujímavý a zároveň veľmi divný tón – znepokojivý, bizarný a fascinujúci. Pripomína mi sépiovú kosť, do ktorej som ako dieťa mala vždy chuť zahryznúť, cítiť pod zubami poddajnosť vápnika, kriedovitosť. Vzápätí sa ohlási pižmo vo svojej drzej, neumytej podobe: doslova ako sekrét z pohlavných žliaz – opäť divné, a stále zaujímavé. No a napokon sa do popredia dostane veľmi uveriteľný odér líčidiel, púder, možno dokonca trochu sadry, mastenca, polámané rúže na pery, kefy na vlasy so zašpinenými, zalepenými ihličkami, výrazný chemicko-kozmetický pach líčidiel. A až keď tento ustúpi, vyderú sa von aj kvety. Už by som nevedela zistiť, aké. A slivky. Dokonca aj tie. Celkom, celkom na záver… Je to paráda. Rovnaký zážitok ako ísť do divadla. Je to teatrálna vôňa. Veľmi inšpiratívna. Útočí na city aj na predstavivosť. Nosiť by som ju nemohla, ale som ňou očarená. Standing ovation Camille Goutalovej. Za túto vôňu si to zaslúži.

Velmi zajímavá vůně. Na začátku na mě vybafla Bas de Soié… nedošla ale naštěstí do té podoby, kde jsem ji nemohla vystát. Dominantní kosatec a fialka, pačuli ve velmi zvláštní suché podobě… Naprosto chápu, co bylo myšleno, když v souvislosti s touto vůní bylo psáno o „make-up accord“… Vůně prý byla inspirována starými Hollywoodskými herečkami a ta asociace naprosto odpovídá… Šatna filmové, možná spíš divadelní star, která se o ni s nikým nedělí… Luxusně zařízená, nic strohého a praktického, křesla s brokátovým potahem, stejné závěsy, ozdobné lampy… Starodávný toaletní stolek… postel s nebesy. A hned při příchodu člověka praští do nosu zcela nezaměnitelná vůně. Vůně líčidel, kterých je toaletní stolek plný… líně se mísí s vůní kostýmů pohozených na posteli, nesou stopy vůně té ženy a také pudru, který spadal z jejích vlasů… Na stolku v těžké broušené váze suché květiny a vedle v misce zralé švestky.

Vůně je neuvěřitelně podmanivá, ale žádná líbivka. Po prvním přivonění jsem si byla jistá, že ji potřebovat nebudu. Teď už si tolik jistá nejsem. To, jak jsou v ní poskládané jednotlivé složky je dechberoucí. Všechny tam jsou, ale žádná ve své typické podobě. Heliotrop jen lehce změkčuje usušením koncentrované aroma květin, pačuli… pačuli to je kapitola sama pro sebe, nevědět, že tam je, lámu si hlavu nad tím, co je v základu… Tady „jen“ dodává hloubku, ale zdaleka nehraje prim… je hodně, hodně suché, žádné mořené dřevo, nebo něco podobného. Mon Parfum je jako žena, která vás při prvním pohledu vůbec neupoutá, možná spíš naopak, ale aniž víte proč, neustále se za ní musíte otáčet… Je otázka času, kdy se otočíte úplně a budete ji následovat… protože prostě nemůžete jinak. :speechless: Poprvé jsem si z ní sedla na zadek, když jsem si přečetla první podrobnosti v Novinkách a podruhé z ní na zadku sedím právě teď.

Začátek je poctivě lutensovský. Kosatec se suchým, skoro až hořkým nádechem a indonéské pačuli. Zdánlivě drsná, strohá vůně bez cukrbliků a volánků. Jenomže, zpod suchého povrchu začne postupně prostupovat lahodný švestkový likér a jemná, vlahá, pudrová linka. Ovšem zapomeňme na sypký, transparentní, možná dokonce dusivý pudr, jak ho známe z některých vůní. Tady máme pudr velkého večerního, divadelního nebo filmového líčení. Hutný pudr ve stříbrné pudřence, co se anáší se vlhkou houbičkou. A taky je tu špetka baletní kalafuny. A vůně rudé rtěnky, a vzpomínka na dřevěnou skříňku s vyřezávanými ornamenty, plnou korálků a ručně vyráběné bižuterie … Je to starosvětské v tom nejlepším slova smyslu, je to překrásně sestavené, je to neotřelé. Camille pracovala s několika inspiracemi a jednou z nich byl stále živý obrázek z dětství: maminka Annick, sedící u toaletního stolku, líčící se a vypravující se do společnosti. V roce 1998 vytvořila Annick Goutal vůní Petite Chérie pro svou dceru, teď to Camille vrátila mamince tím nejlepším možným způsobem!