Rose Essentielle (Bvlgari)

FLIRT SE SLEČNOU RŮŽOVOU:…veselá a nespoutaná, přímočaře jednoduchá, naivní a přitom roztomile vychytralá, boubelatá růžolící slečna, co jedním růžovým střevíčkem zkoumá roztěkaně krajinu dospělosti a druhým, s utrženou přezkou, vězí ještě v dětství, panenka v ušmudlaných šatičkách leží pohozena v koutě…v kalendáři velkolepě začalo minulé století, ale ji zajímá, jestli bělavý, po broskvích vonící pudr, kterým tak štědře nadýchanou labutěnkou poprašuje před benátským zrcadlem své kulaté tvářičky, krev a mléko, z ní magickým kouzlem udělá bledolící, delikátní krasavici, vzdychající nyvě v okně s krajkovou záclonou a bujícími muškáty, co vede na městskou promenádu…vtahujíc tváře, aby obličej byl co nejpřepadlejší, se soustředěně souká do nových, smetanově růžových, krajkových šatů, které zrazují ten sen o bledé víle poodhalujíc bujná ňadra, tísněná růžovou krajkou a povlávajíc volánem rukávů tak, až světlá pleť buclatých bílých paží každou chvilku osvobozeně zableskne…ještě utahuje růžovou saténovou stuhu v pase, sahá po krajkovém slunečníku a pak už dětsky splašeně vybíhá do horkých šípů červnového slunce…nejde sama a mávnutím kouzelného proutku je z rozjíveného dítěte cudná slečna, vzhlížející ke svému společníkovi, vysokému tmavovlasému mladému muži, pohledem plaché laně, stíněným krajkovou kresbou slunečníku…bok po boku pak vedle něho cupitá travnatou polní cestou, ve kterou se nepostřehnutelně proměnil rozpálený chodníček maloměsta a jak se cesta noří mezi ploty starých zahrad, porostlé barvínkem a šťavnatými růžovými polyantkami, které jakoby ronily zhmotnělé kapky své medově růžové vůbně pod jejich nohy, nabývají její gesta rozmáchlosti, švitořící pusa se široce usmívá, z očí plaché laně odletují nebezpečné jiskérky a tváře pod pudrovým popraškem už ani zdaleka nejsou bledolící…slunečník je stále častěji použit k dokreslení gest a mladý muž je, ať už si to uvědomil, či ne, pomaloučku omotáván tenoučkou růžovou pavučinkou. Cesta míří k lesu a na jejím nekrytém úseku rozvinou paprsky odpoledního slunce plnokrevnou růžovou svěžest, sladkou a šťavnatou, teď už jen zpola krytou krajkovím, cesta se noří do smaragdově zeleného voňavého přítmí, mávnutím kouzelného proutku se mění v pěšinku a smích, který se po ní ještě před chvilkou sypal jako přetržené korálky, odnesl někam závan podvečerního vánku. Stébla trav, ohnutá něčí nožkou, se narovnávají a cestička jako by byla opuštěná již věky. Za zákrutem pěšiny nespoutaně bují světlounce zelené mlází, nenechavé prstíky ostružinových keřů se natahují po lemu šatů, jež je míjí a když neuspějí, setřesou alespoň do trávy pár boubelatých černých ostružin…poslední paprsky podvečerního slunce žíhají nepravidelnými pruhy jehličí pěšinky a na pokraji mlází se bělá zapomenutý krajkový slunečník…