2010
HLAVA: červený pepř, jalovec
SRDCE: zimolez, planá růže, brambořík, svlačec, konvalinka
ZÁKLAD: pižmo, dřevité tóny
Cartier de Lune obsahuje prý jalovec, růži a bílé květiny. Kde jsou, musela jsem se ptát, když jsem tiskla k nosu navoněnou ruku a cítila jemné fialky. Teprve za čas se do nich vkradlo cosi svěžejšího, ale také něco krémového (zimolez?), a za tři hodinky bylo úplně po všem. Pokud jste de Lune zkoušeli, zajímal by mě váš názor – a hlavně, jestli jste tam taky našli fialky.
Ohodnoťte parfém
(přidáte tak vůni do Zkušebníku)
nebo přidejte podrobnou recenzi »
Pocukrované cosi na stříbrném talířku. To je zhruba všechno, co vůně
hodlá ukázat. Mnohem víc si toho nechá pro sebe. Pod zámkem drží opojnost
růže a konvalinky i pikantnost pepře. Což by dohromady bylo jen takové
neškodné citové bláznění, skoro holčičí, jenže tahle vůně je
z lepší společnosti a musí zachovávat dekorum. Úplně se jí to nepovede,
okouzlenost a bláznění je to první, co z flakonu vylétne. V prvotním
víření se střídají omamné tóny květin, chvíli imitují ovoce. Když se
ozve pepř, vůně se ukázní do své hlavní podoby. Na tom stříbrném
talířku se objeví trochu neškodného kompotu, pár konvalinek a růží, to
vše posypáno krystalovým cukrem. Není to špatná kombinace, dokonce je
noblesní, ale současně taková neduživá. U talířku si můžete
představit luxusní paní hodně hodně v letech, s tenkou postavičkou,
která celý život nosila kostýmky Chanel a pořád se do nich vejde. Na krku
perličky a na zápěstí Cartier De Lune.
P.S.: Fialky se ukázaly. Mihly se po nastříkání a pak ještě jednou, po
nějakých šesti hodinách, když se vůně ještě více unavila.
tak jsem dnes " Cartier de Lune" také vyzkoušela. Zpočátku mi vůně evokovala babiččin parfém z bývalého SSSR, který uchovávala v úzké dřevěné a bohatě zdobené ampulce jako relikvii a sem tam, když šla na rajz, mázla si ji za ucho – to byla zřejmě ta růže ve složení. Po odeznění jsem také slabě cítila fialky, ale vzdáleně, jakoby je někdo postavil do prádelny plné zapařených starých hadrů a můj nos se tím vším musel probojovat. Když vůně předčasně vyprchávala, nechávala na mé kůži dotek starých hadrů, tentokrát už uschlých.
Nevydržela jsem to. Když jsem šla z města, stavila jsem se u Rochera a otestovala i zbývající Un Matin Au Jardin, tedy šeříkovou a citrusovou. celý článek »
