Encre Noire (Lalique)

Představte si, že právě začíná léto, je červnové poledne, na slunci se už nedá vydržet a vy hledáte místo, kde se osvěžit.
V tom uvidíte podivnou temnou díru do země, která … nevíte proč … láká ke vstupu.
Sestoupíte dovnitř, chvíli vůbec nic nevidíte, jenom vás do nosu udeří zemitá vlhkost, loktem se otřete o ořezané kořeny, které trčí ze stěn této zvláštní jakoby poustevnické komůrky.
Vaše oči postupně přivykají podzemnímu šeru, vaše sluncem rozpálené tělo si užívá zemitý chlad, který příjemně osvěžuje a vy jdete dál a rozhlížíte se. Všimnete si, že zem je posypaná ostružinami, které svou vůní mísící se s vlhkou hlínou a obnaženými kořeny dotvářejí neopakovatelnou kompozici, která vás opájí a zároveň uklidňuje.
Na konci vidíte otvor ve stropě, jímž prostupuje proužek slunečního světla a odhaluje tak dřevěný stůl, na něm kalamář, jehož obsah je vylit na starý pergamen. Přijdete až ke stolu, posadíte se na židli, která stojí vedle a nosem nasáváte vůni černého inkoustu, kterou dopadající horké paprsky vypalují z velké kaňky na pergamenu a celý obraz se dostává do finále.
Na několik minut zapomínáte na svět tam venku a jeho starosti a jen si vychutnáváte fyzické spojení se Zemí a uvědomujete si svou přirozenou podstatu.

Tak takhle nějak na mě působí vetiverový Encre Noire od Lalique. Jeho „svěžest“ je dána právě výše popsanou zemitostí a vlhkostí. Jde tedy spíše o jakousi těžkou svěžest, pokud to nepovažujete za protimluv.
„Černý inkoust“ zařazuji do kategorie přírodní vůně, nemám z ní žádný pocit umělosti či chemické syntetičnosti, který mi tak často vadí u jiných parfémů.

Zatím testováno v zimním období a jak známo, to co se nám v zimě jeví jako osvěžující, v letním horku často ztěžkne do divné a hutné směsi k nerozeznání od nádherně čitelné zimní zkušenosti.
V tomhle případě tedy nezbývá než pár měsíců počkat na „letní zkoušku“