Bois Farine (L'Artisan)

‚Bois farine‘ v překladu znamená ‚moučné dřevo‘. Parfumér Jean-Claude Ellena se k této kompozici dopracoval při cestě na ostrov Réunion. Ten se nachází v Indickém oceánu, východně od Madagaskaru, nedaleko ostrova Mauritius; patří Francii a je nejodlehlejším ‚výběžkem‘ Evropské unie. (Na Wikipedii najdete na toto téma kouzelný drb; vzhledem k nejvýchodnější poloze byl Réunion první místo na světě, kde se po zavedení eura touto měnou začalo platit, a prvním člověkem na světě, který zaplatil eury, se tak stal předseda réunionské regionální rady Paul Vergès. Nekoupil si však flakon Bois Farine, nýbrž pytlík liči )
Na Réunionu je podobně jako na dalších ostrovech v této oblasti nádherná, pro Evropany exotická příroda plná barev. Barevné jsou i zdejší lesy, v nichž rostou stromy s místními jmény jako ‚červené dřevo‘, ‚žluté dřevo‘, ‚železné dřevo‘ nebo ‚mléčné dřevo‘. Ellena objevil zmíněný ‚moučný‘ strom, jenž ho zaujal: je bílý a má červené květy, které voní jako mouka. Web značky L'Artisan se dušuje, že strom je velmi vzácný a domorodci mu připisují magické účinky, což je samozřejmě nutné brát s jistou rezervou (domorodci připisují magické účinky ledasčemu, ale my tady na západě máme takové zkazky rádi).

Pojďme na zkoušku. Pokud se podíváte na názory a recenze na internetu, zjistíte, že části uživatelů voní jako mouka, druhé části jako burákové máslo a ostatní mluví o dřevu, pudru, koření a tak dále. Burákové máslo jsem měla jednou v životě a moc si na něj nevzpomínám, takže nemůžu sloužit, ale pokusím se Bois Farine popsat pomocí neburákových přirovnání.
Budete-li jako já před zkoušením poznamenání moučnou masáží z oficiálních i neoficiálních popisů, všimnete si mouky okamžitě. Ale mohl by to být i písek, jemné piliny nebo prach z oškrábané omítky, hlavně to musí být suché, teplé, jemné a mít takovou tu neřvavou, moučně zemitou vůni. K tomu si přidáme něco dřevito-mléčně sladkého (podle rozšířeného složení by mělo jít o kosatec, santal a benzoin) a citelnou dávku bílého pižma. Výsledek? Netradiční, na začátku až divná gurmánská vůně, která spíš než hotové dobroty připomíná jejich výrobu – vůně mouky, syrového těsta, ohřátého mléka (pro můj nos snad nejvíc), kakaa, pěny z roztaveného másla, mletých mandlí, teplé kuchyně s roztopenou troubou (a do toho jemně přidáno nasládlých dřev, jaké známe v silnější verzi z orientálních parfémů). Osobně nevím, jestli bych takovou vůni unesla, pižmo a santal ve sladších kombinacích má tendenci lézt mi na nervy, ale celá ta kombinace je tak neuvěřitelně zvláštní a uklidňující, že si rozhodně umím představit její domácí využití jako uklidňováku. Znáte to, venku fouká severák, léto dávno pryč, do cukroví daleko a s hrnkem teplého mléka si do koutku zalézt nemůžete, protože vaše trávení odmítá zpracovávat laktózu a kasein; to je ta správná chvíle nanést na ruku Bois Farine, přitisknout k nosu a zalehnout k nějaké nenáročné papundeklové pohádce v televizi.
Milovníci teplých, suše sladkých vůní s mléčnými, dřevitými a pižmovými tóny samozřejmě použijí Bois Farine kdykoli a kdekoli; není otravná, drží se blízko nositele, je příjemná na celodenní nošení. Doporučila bych ji především na podzim a zimu.

Podobné vůně: druhá Bois Farine neexistuje. Ale můžete vyzkoušet třeba Storii od Isabelly Rossellini, přímočarou kombinaci teplé vanilky a pižma; Diesel Plus Plus Feminine, mléčně vanilkovou kombinaci laděnou do sucha; nebo teď už bohužel nevyráběnou Le Feu D'Issey.