2006
kadidlo, kůže, indický chai, vůně bhútánské přírody
Dzongkha značky L'Artisan Parfumeur je málem hlavní
proud – sázka na jistotu v typicky l'artisanovském provedení. Dzongkha je
prý inspirována Bhútánem, který voní po kamenech, chrámových
vykuřovadlech, kořeněném čaji a přírodě – ohlásí se však teplým,
sladkým pískem, nic škrabavého a žádné nesmlouvavé kamení, ale
prohřátý, jemný píseček. Následuje koření, kůže a čaj, zajímavá
sestava, která však k mému zklamání příliš dlouho nevydržela a
ztratila na intenzitě i komplexnosti. Bhútánská příroda je soudě podle
dalšího vývoje plná bílých květin, cedrů a santalů; minimálně to
poslední je určitě pravda, neboť o santalových hájích se zpívá
i v bhútánské hymně.
Kdybych měla Dzongkhu popsat jinak, řekla bych, že v sobě má něco z Passage
d'Enfer (stopy kadidla, trochu mýdla) a v závěru se mění v La
Chasse aux Papillons, bílé květy s cedrem. Prostě se u L'Artisanů
občas trochu opakují. Ano, Dzongkha mě malinko zklamala. Ale ne moc. Je to
pěkná vůně. Všechno nikové nemusí být automaticky velký třesk.
(Dzongkha je řeč, kterou se mluví v Bhútánu; dzongy bývaly opevněné
kláštery, v nichž se touto řečí mluvilo. Dzongkhag je správní oblast,
něco na způsob našeho okresu, a její správce se nazývá dzongdag.
V Bhútánu je prostě všechno dzong. Bhútán se nachází
uprostřed Himálaje a je to velmi uzavřená země, do které není jednoduché
se dostat; individuální turistika je tu zakázaná, musíte oslovit některou
bhútánskou cestovní kancelář a ta váš pobyt zařídí včetně
naplánování trasy a přidělení průvodce. Do roku 1994 se do Bhútánu
nesmělo vůbec. V lecčem je Bhútán malinko zaostalý – není tu
internet, telefony jen někde, lékařů pomálu a silnice mizerné až
nebezpečné -, je tam však prý krásná příroda a milí lidé. Pokud si
budete inspiraci Dzongkhy chtít očichat, připravte se na velmi dobrodružnou
cestu!)
Sladká vůně
Teplá vůně
Superdržák
Superdržák
Silná vůně
Bojujem s ňou! Vystrčila na mňa svoje kamenno-kadidlové rohy, koreniny,
suché čajové listy, čosi fermentované, čosi piesčité, nejaké semienka,
staré látky prehodené na stenách, vonku teplo a v ústraní chlad –
pravdu povediac, som z nej hotová!
Na rozdiel od Adinej recenzie si myslím, že je Dzongkha všetko, len nie
mainstream. Suší ma, takmer štípe, driape, drhne a potom nahodí
ľahostajnú pieskovcovú tvár.
Stále čakám na tie avizované biele kvety. Hodinu, dve, tri – a stále
nič! Trochu sa stlmila, ukázala trochu suchého dreva, dokonca ho vyhladila.
A potom zas: suchá, horká, skoro kyslá!
Piesok, na ktorý sa vyčúral nejaký hlodavec. Žltá perlička v prachu.
Áno, aj to je príroda. Možno aj bhutánska. Ale kde sú tie kvety? Dýchnem
si na ruku, aby som ju trochu zohriala, zvlhčila… tak predsa: naveľa,
naveľa, vzdialený kvetinový závan. Pravdepodobne až spoza čínskych
hraníc, taký je slabučký…
Zato Dzongkha sa ma drží ako päsť ježa. Alebo pes ježa? Príroda ako
príroda. Aj tak z nej na mne ostalo len pár kúskov dreva a kameň na
kameni.