Habanita (Molinard)

Dnes jsem se rozhodla vyzkoušet tuto téměř legendární klasiku… a byla jsem na ni móóóc zvědavá.
Při prvním přivonění na mě dýchl mix Parfum Sacré a La Mome… včelí vosk, temná zakouřená dřeva, pryskyřice, hutný pudr ze staré dlouho neotvírané pudřenky, s tou zvláštní štiplavou sladkostí a suché plátky rudých růží…
Vůně je zpočátku velmi intenzivní, pomalu se uhlazuje a klidní… až je to plná vůně rozkvetlých, až skoro uvadajících růží, posypaných pudrem se stopou prachové vanilky… a ano je to vůně rtěnky, té, kterou mívala moje babička, hutné pudrové rtěnky se sytým pigmentem, měla ji v takové té sytě růžové a korálově červené barvě… Používala je málokdy, ale my se setrou, když jsme byly malé, jsme jí na ně tajně chodily.
Nostalgická vzpomínka…
Taková je Habanita…

Nemůžu prostě jinak:Habanita mě dostala.Naprosto a dokonale.První přivonění byla vážně pecka.Štípla až kdesi vzadu v hlavě-jsem tady!Pak mě hned pohladila,jem­ně,něžně,líbez­ně.Asi,aby mě uklidnila(poz­nala,že mě polekala).Vzápětí zase ta ostrost,sytos­t.Cítím a snad i vidím kus fáče nasáklého vrstvou hojivé masti přiloženého na kůži-moc zvláštní a vedle v místnosti asi někdo kouří dobrý doutník…a zase klid,jemnost,po­hodička…Je rafinovaná,pot­vora.Omotala si mě dokonale…jako ten fáč 

Zavzpomínala jsem si na babičin krém s vůní růží, poté to byl vosk ze svíčky a pak… Ano, už to tady bylo zmíněné. Cítím rtěnku. Kvalitní mastnou rtěnku, která voní po vosku a tuku. Rudá rtěnka v lesklém černém obalu.
Vůně je na konci krásná jako na počátku. Růže, vosk, krém, pudr a rtěnka. Vskutku krásná ženská kombinace a zároveň tajemná a svádivá.
Představuji si Italku, má černé šaty, vysoké lesklé lodičky, rudé rty, dlouhé černé vlasy a žár v očích.

Někdejší zkouška z miniaturního zbytku vzorečku mě přesvědčila, že Habanitu už nikdy více. Ale jak už to tak bývá, některé vůně vám vrtají v hlavě, i když se vám třeba hrubě nelíbí. Proto když jsem ji viděla v inzerci, neváhala jsem.
Krásná temná lahvička dorazila, tak jsem ji hned vzala a nastříkla na ruku. A bylo to tu zase. Spálený motorový olej a nad ním čpavý a dusivý kouř. Levné mýdlo ze starého dávkovače na veřejných záchodcích. Nechutnost a ohavnost. Tak čekám a čekám a tiše doufám, že se zopakuje zázrak, který jsem zažila s Opiem. Najednou zachytím nějaký jemně nasládlý závan. Přičichnu, a zázrak je tady. Dalších několik (spíš spoustu) hodin se nemohu odtrhnout, čichám a sleduji, jak se vůně proměňuje. Trochu sládne, je hladká, měkká jak hedvábí, jemná. Neumím rozlišit, co přesně cítím. Snad nějaké jemné květiny, hedvábnou halenku vylovenou ze skříně provoněné zlatavými balzámy, snad špetku vanilky, semišový hadřík na čištění brýlí skladovaný v pouzdře společně s rtěnkou. Počkat…! To je přece ono! Rtěnka! To, co nakonec cítím několik posledních hodin na ruce, je rtěnka mé babičky, když byla mladá. Voskově pudrová hladká a oblá, nasládlá vůně, trošičku olejová, snad i špetička toho kouře zůstala. Lahodná vůně. A sedí jak ulitá. Geniální práce dávného parfuméra. Díky.

prave skusam rozdiel medzi EdT a cistym parfemom. toaletka je viac prachova a bije do nosu, parfem je miernejsi a akoby sladsi, krasne splyva s kozou. vyrazne v nom citit muskatovy oriesok.

Na první pokus hodně mi připomínala La Mome, Když jsem zkusila obě současně, tak kontatuji: La Mome má podobné složky, ale zvýrazněné ty svěží a rozjuchané a temné potlačené(místy v porovnání s Habanitou působila až jako sprchový šampón), u Habanity je to naopak. La Mome je taková Habanita light.U Habanity Vás čeká ze začátku pěkná omračující pecka do nosu, která spolehlivě odradí příznivkyně lehkých mořských vánků, dokonce dokážu vyčenichat i chladnoucí automobil, jak píše Miru. Tato prvotní fáze mi nebyla nepříjemná, spíš ve mně vzbudila zvědavost. Takové dřevito/pryskyřičné tajemno. Ale derou se stále více napovrh květy, cítím nádhernou tmavěčervenou růži, v kombinaci s tím dřevem a pryskyřicí je nádherná, suchá, rozhodně ne omamná.Taková intimní růže, něco překrásného, Habanita se drží u kůže, klidně bych při mírné aplikaci mohla být do práce.Mně by se líbila jako meditativní vůně pro chvíle samoty, pr pohroužení se do sebe a svých myšlenek.

Habanita je pro mne srdeční a nostalgická záležitost. Mé první setkání s ní jako prvním mimomainstreamovým parfémem se datuje nějakých patnáct let zpátky, kdy „mě našla“ v malém, skvělém krámku s přírodní kosmetikou v přízemí Kotvy. (Bylo to také první místo, kde mi – parfémovému elévu – kdy nabídli dózu kávových zrn pro neutralizaci čichu.) Vůně od Molinard měli v nabídce snad všechny, zkoušela jsem hlavně Habanitu, Miss Habanitu a Nirmalu a nakonec to vyhrála Miss Habanita a po čase i Nirmala – inu, byla jsem o dost mladší;-) Habanita přišla na řadu až nedávno, musela jsem si na ni počkat, a o to větší láska to je. Pamatuji si, že už při prvním zkoušení se mi líbila, ale hodně mě překvapila a cítila jsem výrazně tabákové a živočišné tóny (onen „nestoudný doutník s otisky rudé rtěnky“, o němž v recenzi píše Ada), které mě nakonec od koupi odradily. Evokovala mi tehdy obraz smyslné, až dekadentní a lehce cynické ženy, a tou já jsem se být necítila. Necítím se jí být ani dnes:-), ale můj nos se už snadněji pročichá k něžnému srdci, které se skrývá pod tváří nastavovanou okolí, a vnímám ji jen veskrze pozitivně, jako nestárnoucí noblesní dámu (řekněme taková trochu jiná Čapkova Elina Makropulos, která umí z dlouhověkosti vytěžit maximum dobrého:-). Prvotní ostrost Habanity dnes žádnou nevnímám, jen příjemnou sytost hlavy, která na mne velmi rychle přechází přes kořenitě-květinový střed a během půl hodiny až hodiny se usazuje na nádherné pudrové vanilce. A jsem s Habanitou zpátky v dětství, kdy s nosem zabořeným do pudřenky mé babičky-parádnice zkouším z jejího toaletního stolku brože s motýlky, plesové ozdoby, korále z jantaru a tyrkysu, jehlici do kravaty se zlatou včelkou, upomínkový špendlík s maličkým kovovým panoramatem Hradčan orámovaným českými granátky a s prolamovaným nápisem Praha 1908. A všude kolem sladká vůně pudru…

K této vůni jsem se dostala více-méně náhodou. Jednoho dne jsem přijela domů a mamka měla nové vzorečky, začala básnit o této vůni, jakou má historii atd. Už to mě zaujalo, taková trošku touha stát se součástí tohoto příběhu.
Na zápěstí byla zezačátku lehká, až štiplavě, pak se oběvilo cosi zvířecího, vzápětí zmizelo a nastala nádherná orientálně-pudrová, nasládlá vůně. I ten tabák se objevil (sám, i v podobě kouře).

Neusínám ani nevstávám bez ní. A nepřijde mi těžká, ani jako pitevna, spíše jako příjemná vůně na léto.

Zkoušel jsem zatím verzi EDT pouze na ruce. Habanita je téměř dokonalá. Tabáková část, která, ač je uvedena v základu, tak hraje prim již od začátku, je excelentní. Vůně, jako když se nacházíte v prodejně velmi drahých doutníků. Záhy se připojí růže v pudrovém kabátku. Nebýt té pudrové růže v srdci, tak by mi připadala docela pánská (ačkoli Lagerfeld Classic je pro pány a růže s opoponaxem zde hraje obdobnou roli jako v Habanitě). Takhle to vypadá, že Habanita rozšíří spíš arsenál mé dcery nebo manželky. Tu růži s tím pudrem na druhé straně docela účinně neutralizují (doplňují) hodně příjemné citrusy (rozhodně se Habanita v tomto okamžiku nezvrhává v klasickou „eau de cologne“). Další složka, která se objeví je vanilka, která je zde zpočátku absolutně subtilní, takže celek působí mimořádně vyváženým dojmem a společně s opoponaxem a kůží vytváří jakýsi mírný pepřový nádech (což zase Habanitu směřuje více k pánskému sortimentu). Na závěr Habanita předvede velmi příjemnou kombinaci kůže, opoponaxu, vanilky a stále přítomného tabáku za jemného přizvukování citrusů. Pudrový dojem a růže v závěru ztrácejí evidentně na síle. Uvolněné místo pak zaplní vanilka, která však zůstává stále rovnoceným partnerem ostatních složek kompozice a nijak nepříjemně „nevystupuje z řady“. Právě kombinace „orientální“ opoponaxem šmrcnuté vanilky a citrusů zde hraje neuvěřitelně originálně a harmonicky. Habanita je zcela jistě vůně, která si zaslouží pozornost, už jenom proto, že na tomto světě vydržela už bezmála 90 let. Vzhledem k jejímu věku však mohu s trochou nadsázky říct, že se jedná o téměř moderní vůni. Určitě bych Habanitě nehádal 90let, spíš tak 20.