Bracken je druh vzrostlé kapradiny vyznačující se velkými listy
s výrazně hrubým a drsným povrchem. Roste na všech kontinentech
s výjimkou Antarktidy, typickými místy hojného výskytu této rostliny jsou
potom vřesoviště. Původ slova hledejme mezi starými severogermánskými
jazyky, kterými se mluvilo v oblasti Skandinávie.
Na zahradě máme místo, kam se slunce nepodívá. Od božího rána až do
pozdního večera mu v tom zabraňuje stín, který vrhá sousedův dům. Když
jsem byla malá, tomuto kousku půdy jsem se vyhýbala. Štítila jsem se
pavučin, které se zachytily mezi pichlavými, temně zelenými lístky mahonu,
netoužila jsem se blíže seznamovat s obyvateli sídlícími pod kameny,
obrostlými jasně zeleným mechem. Výhonky kapradí byly vlhké a vždy
připravené poškrábat mou holou dětskou kůži. Tuhé listy konvalinek byly
tak husté, že se jimi jen ztěžka prodraly na světlo křehké stonky
s bílými zvonky. Byly krásné, ale já si je nikdy nechtěla v těchto
místech natrhat …
Novinka od Amouage voní v prvních více než třiceti minutách naprosto
identicky. Armáda mohutných zelených listů, mech udržující vlhkost a
chladná zem, která si o slunci musí nechat jenom zdát. Květiny, které se
pokusí tuto tmavozelenou hegemonii narušit, uspějí pouze částečně –
úspěšnější je chladná bílá lilie a snad i nahořklý heřmánek,
narcis svůj nazlátlý optimismus brzy vzdá. Zkusili jste někdy zapálit
mokrou březovou kůru? Než začne hořet, stoupá z ní zvláštní vlhké
aroma – trochu kožené, o něco více kouřové a o něco méně
dřevěné. Je tady a udává tón. Vůně se velmi pozvolna prosušuje,
objevuje se v ní nepatrně kouřová vetiverová nasládlost. Teprve po
několika hodinách se definitivně odporoučí potenciální pavučiny a já se
přestanu bát obrátit mechem porostlé kameny.
Vůně vyznívá naprosto unisexově, ráda bych někdy v budoucnu porovnala
s pánskou verzí. Výdrž je „amuážovská“ – po dvanácti hodinách
konstatuji, že takovou krásu je vlastně škoda umýt.
P.S. Loni na podzim jsem do uvedené lokality zasadila medvědí česnek.
Začíná rašit. 