1996 Inez & Vinoodh

Tohle je krásnej starej papír! Snad za to může pepř s jalovcem, snad něco jinýho, ale jedno je jistý: ten papírovej úvod je nezapomenutelnej a natolik originální, že zapomínám na Myrrhe & Delires i další oblíbený celulózky. U papíru ale nezůstáváme, bylinnej tón jalovce sílí, přihodíme kůži, podpálíme hranici a posouváme se směrem nařachaný pecce a ani vzdáleně mi neni jasný, kam tohle směřuje. Až mi z toho stoupá adrenalin. A už se jak velká voda hrne ambra jak od Forda a říká mi Zapomeň, cos doteď cejtila, nesu fialky. Nese? Vleče je za sebou na řetěze. Seřeže je ještě pro jistou koženejma důtkama a zařve Tak voňte, bestie! S největším sebezapřením se teda rozvoní nejdřív jedna a potom zděšeně následujou ty ostatní. Spokojená ambra si dává dvacet a pošle za sebe na místo bachařky neméně drakonickou pačuli. Ta si fialky pohlídat umí a najde společnou řeč taky s vanilkou, která přišla na čumendu. Inez & Vinoodh, to je šílenství, strhující šílenství. Je teatrální, zuřivá a k zešílení podmanivá.

Už jsem to naznačovala, že Ben Gorham se poslední dobou zlepšuje a v této limitované edici, která se původně ani neměla prodávat, odvedl skvělý kus práce. Když bych to velice zjednodušila v podstatě vytvořil vlastní zahuštěnou noir-semišovou verzi White Suede s pudrovými tóny, přidal víc černého fialkového sametu, vynechal pižmové drhnutí a do drydownu přidal máslový kosatec z mé milované Iris Ganache. Ale to už hodně předbíhám.

Černý semiš přichází po pěšině ihned, ošlehaný chladnou svěží dešťovou přeháňkou a pepřovým prachem. Má plášť z černého fialkového sametu. Ve vlasech mu ulpělo několik vlahých zelených lístků, které mu tam nafoukal vítr. Zatřepe hlavou a lístky padají na deštěm navlhlou zem.

Konečně dorazil k přístřešku, kde v krbu doutná černá pryskyřičnatá ambra a pálí se dřevo. Tu a tam z něj šlehají malé jiskřičky a rozptylují po místnosti zlatý vanilkový prach.

Po nějaké době si černý semiš uvědomí, že v tom černém kouřovém oparu není sám. Vanilkový prach se totiž celou dobu soustředil do rohu místnosti, kde zhoustl a vykouzlil mu společnici v podobě nádherného máslového kosatce z Iris Ganache, tady ovšem s méně sladkou tmavou čokoládou  .

Jednou stranou je to zasněné, sladké a nevinné a zároveň je z vůně cítit snaha o jistou provokativnost. V životě by mě nenapadlo, že můžu potkat stopu Lutense, Forda a Wassera v jedné vůni, no Ben Gorham to dokázal . Má u mě jen jediný vroubek a to je malý objem pro takovou vůni.