Coromandel

Coromandel (Chanel) - když jsem před lety Coromandel poprvé zkoušela, byla jsem z něj nadšená. Švagrová mi však tehdy řekla: „Ty jsi něčím navoněná? to strašně smrdí“. A zklamání bylo na světě. Coromandel jsem zavrhla a dnes, po několika letech zase zatoužila zkoumat tu „podivnost“.

Když zabořím nos k zápěstí a zavřu oči, všechny čichové buňky zpozorní. Cítím jemně mleté, loupané mandle s kapkou likéru, hořkou pomerančovou kůru a pár kapek citronu. Všechno dohromady chvíli příjemně sálá a tančí. Když se přidá kosatcový kořen, který je právě ze suché země vytažený, vůně zhořkne a v tu chvíli je asi nejvíc zvláštní. Hořká, suchá, až to skřípe, ale jen chvilku. Hlavou mi běhá vzpomínka na podobu, kterou již znám a záhy mi dojde, že v sobě Coromandel skrývá čokoládově-pačuliovou stopu, kterou v sobě má Angel.
O 10 minut později vůně příjemně zesládla vanilkou a dřívky, podkreslená kadidlem. Nakonec zanechává pižmový, ale přesto Chanelovský ocásek.

V Coromandelu je něco, co mě až k zbláznění přitahuje a dráždí, troufám si říct, tak nějak eroticky. Vůbec bych se nezlobila, kdybych ji cítila na muži, ale líbí se mi i na sobě. Nedovedu si ji však představit jako vůni na denní nošení, asi by mi brzy lezla na nervy. To, že je rafinovaná a přitažlivá, jí ale upřít nemohu.

Začátek té jízdy je pro mě, jako by vzal někdo distingované květinky od Chanelů a naučil je břišní tance (květiny s pačuli a citrusy). Pak mi začne probleskovat povědomá vůně. Nos mám stále přitisknutý k místu aplikace. Co mi to kruci připomíná?! Kouknu na složení a docvakne mi to - je tam náznak Eau de Shalimar, ale koupající se v kytkách (benzoin, kadidlo). Úžasné! Kytky se asi tím řáděním unavily a teď přichází na řadu něco, co mi voní jako náplast - taková ta látková z lékárničky. A je to všechno moc příjemné. Dojezd je sladká vanilka. Nekonečná zábava.

Ležím v truhle v tmavěmodrých opulentních šatech z dílny Oscar de la Renta (černou jsem neměla ráda). Saténová podložka mě studí na kůži. Je zatuchlá, určitě byla někdy vypraná v mýdélku z první republiky. Slyším tlumené kapky deště. Cítím surovou zemitost, mokrou hlínu. Pusťte mě ven! Ještě není konec. 

Někde jsem slyšela, že je to takový Chanel pro plebs. Přijde mi škoda, že náznak gurmánských tónů hned chytí nálepku „líbivka pro masy“. Coromandel však má v sobě skutečně něco rebelského; něco, čím se vymyká z obvyklého Chanel kánonu - pačuli a čokoláda a kadidlo, ach kadidlo… Složky se na mě různě přeskupovaly, jednu chvíli jsem měla dokonce pocit, jako bych nosila dvě vůně - rozvernou hipísáckou a odtažitou kadidlovku. Většinu času se však jednotlivé komponenty doplňují a proplétají. Výborná vůně a mimochodem dobrý parťák do hospody, a to i v případě, že jste kuřáci/kuřačky.

Máme tu siahodlhé popisy tejto tak trochu „nechanelovskej“ vône, ja budem stručnejšia.
Ani neviem ako som prišla k asociácii, že Coromandel je taká „hadia“ vôňa. Aj had na prvý pohľad vyzerá vlhký, slizký a drsný, ale keď sa ho dotknete, alebo on sa dotkne vás, tak zistíte, že je suchý, jemný a v podstate príjemný. Aj Coromandel je taký. Coromandel klame telom.
Po prvom nástreku vás ovalí pikantné pačuly zmiešané s kadidlom a ostrou pomarančovou kôrou, ktorá sa vykúpala v karamele. Netrvá dlho a karamel sa mení na jemnú našľahanú vanilkovú penu. (Tu podozrievam značku, že si požičala štipku vanilky od Guerlainu.) Pena sa začína postupne usádzať a ukazuje svoje jemné korenené a drevité zákutia. Po nekonečných premenách tejto vône sa nakoniec Coromandel usadí v to najjemnejšie pačuly aké poznám, zmiešané s vanilkou a drevom.
Chanel je elegantný, ale Coromandelu nerobia problém ani dodriapané rifle s rozťahaným tričkom ledabolo natiahnutým cez jedno plece.
Coromandel je mladosť a drzosť so štipkou erotična.

Vysoko našlehaná pižmová pěna s karamelem na hedvábně hladkém dřevě. První, druhý i každý následující dojem říkají shodně – tohle je luxus. Čiší z nadýchanosti materiálu i rafinovaně opatrného použití kořeněných poloh. Štiplavosti, za níž spíš než koření nebo náznak levandule budou ostré tóny pryskyřic. A pak i špetky jemné citronové kůry. Všeho je jen tolik, aby to kontrastem podtrhovalo hladkost nadýchané pěny. Asi jako broušený skleněný knoflík ještě zvýrazní měkkost péřové peleríny.
Asociace s módou není náhodná, nadýchaný Coromandel dokonale odpovídá stylu modelů Karla Lagerfelda, který rád a často pracuje s peřím. A právě v roce 2005, kdy byl Coromadel uveden, okouzlil Lagerfeld snovou kolekcí haute couture v rokokovém stylu. Modelky pluly po mole v pohádkových modelech zdobených načechraným bílým peřím a v péřových čepičkách místo rokokových paruk.
Problémová je proměnlivost Coromandelu. Ačkoliv surovin není mnoho - už samotný benzoin zvládne máslovou krémovost, citron i pralinky – v závislosti na počasí a kdoví čem ještě vystupuje někdy ostřeji pikantnost pryskyřic, jindy kořeněnost. Někdy nadýchanost splaskla na dřevitý základ a najednou vyplul kosatcový kořen. V celé své nádheře se nejlépe Coromandel rozvíjí na suché kůži. Je intenzivní a s dobrou výdrží.

Coromandel od Chanelu pro mě je ženská verze IceMen od Muglera , ano právě to pačuli je spojuje ano velmi čerstvé pačuli a narozdíl od IceMen je lehčí a snesitelnější a do toho ten karamel s vanilkou a špetka nějakého jehličí… krása prostě Chanel

Kdybych měla Coromandel popsat opravdu stručně, řekla bych - Pohádka 1000 a jedné noci. Pohádka o pačuli a vanilce. Ač ve složení uvedená není, mám pocit, jako bych cítila stopy čokolády. Když se řekne pačuli, vybaví se mi Prada a Angel, obě vůně pecky, pro mě nenositelné. Coromandel, to je mnohem jemnější, měkčí pačuli, než v obou zmíněných vůních. Mám pocit, jako by si v Chanelu vzali za úkol ukázat z pačuli to nejkrásnější a přitom nevytvořit opulentní, šokující vůni. A povedlo se to znamenitě, protože jakkoliv jsem si doteď nedokázala představit delikátní a zářivou vůni s pačuli, teď už to umím. Je to Coromandel. Nádhera…

Chanel je prostě jednička a vůně Coromandel to zase jen a jen potvrzuje.
S ohledem na další vůně z řady Les Exclusifs, které jsem měla tu čest vyzkoušet, Coromandel nijak zvlášť nevyniká, je stejně dobře propracovaný a elegantní, prostě a jednoduše dokonalý. Bohužel pro některé bude i tak bezpochyby chozením okolo jámy lvové, protože jeho hlavní a velmi dominantní přísadou je známý provokatér pačuli. Říkám to narovinu, Coromandel je víceméně pouze o pačuli! Ovšem řekla bych, že ti méně zásadoví a zaujatí, by ho rozhodně měli zkusit, neboť jeho povaha a se dost vymyká. A já se domnívám, že se není čeho bát, protože ta povaha je na hony vzdálená té v Edenu nebo Angelu a nazvala bych ji jako velmi klidnou, ale silně charismatickou.
Hodně lidí má jednotlivé parfémy spojeny s různými vzpomínkami, to přesně ve mně vyvolává Coromandel. Vrací mě někam do 10-tého roku života, do nějakého starého domu, zřejmě k tetičce, kde se mísil pach všemožných dekoračních látek, jejichž lehkou zatuchlost překrýval každodenní život. A že se Coromandel po úvodní kratičké štiplavé fázi s nádechem červených pomerančů k zatuchlině skutečně přiblíží. Než se však k tomu dostane, pohraje si trochu se zelenou notou, se dřevem,nejvíce asi cedrovým a aby mu to pěkně znělo, tak i s kořením, hlavně s vanilkou. Pak už to má ale celé pod palcem jen pačuli, i když vanilku a dřeva si jako druhé housle nechává v pozadí hrát po celou dobu. A právě v téhle fázi začíná nabírat lehce zavlhlý a zatuchající tón, v podobě snad vykvašeného sladkého ovoce, nejspíš hroznů. Tedy něco jako bílé víno bez kyselinek s nádechem decentních květin a pachem po dřevěném sudu. Shrnuto, podtrženo, vidím to na takový nevyvanulý suchý pozdní sběr, navíc konzumovaný přímo ve sklípku ;o). Coromandel prý někdo vnímá jako chameleoní vůní - takovou, která vám při každém použití připadá jiná. No, abych mohla pronést konečný verdikt musela bych ho podrobit daleko více zkouškám, ale i z těch mých třech se dá konstatovat, že na tom opravdu něco bude. Prvně mi totiž přišel jen jako nevýrazná jemná orientálka, nějaké kytičky a vanilka. Po druhé jsem zas vnímala jen ono zatuchlé a vlahé pačuli. Po třetí nacházím co poprvé i podruhé, .....ale snad i něco navíc. Je to čarovná vůně, pozor na ní!

Prostě jsem se rozhodla, že se na narozeniny, své vlastní, rozšoupnu. Takže jsem šla do města, nevěděla jsem tak úplně přesně, jestli Les Exclusifs mají u všech Chanelů nebo jenom někde a firemní web je plný flashových hovadin, kdežto příčetné informace chybí. Před obchodem stál typ se smradlavým doutníkem a smrděl a když jsem uzřela ve výloze asi pětatřicet lahví Beige a řekla si tiše Jo!, tak se na mě s neskrývaným podezřením zakoukal, jestli mi jako hrabe nebo co.

Vlezla jsem dovnitř, asi tak podruhé v životě se mi stalo, že pětinásobná přesila prodavaček nebyla něco, co by zasloužilo kobercové bombardování a začala jsem čenichat. Jedna ze slečen se mě ujala, švitořila, že Beige dorazila právě včera a že je taková kytičková, jestli nechci zkusit. Nakonec jsem chodila po obchodě s hrstí papírků - jsem takový ten cholerik, co nevydrží postávat. Oddávala jsem se filosofické meditaci pozorujouc japonské turisty plenící obchod a snažila jsem se něčemu přijít na kloub. Třeba tomu, co se mi vlastně líbí.

Coromandel je taková zvláštní lehkotěžká orientálka. Začíná pačuli, což je dost neobvyklé, a ne takovým tím bordelově navlhlým, pak vyvane alkohol… a jsem v háji, protože je to tak namíchané, že se jednotlivé složky spojí a každý si může vybrat, co tam cítí. Já myrrhu, skořici, ambru a snad trochu pepře, lid internetový čokoládu všech barev, ale tu jsem tam fakt nenašla. Zato bych tipovala hinoki, špetku cedru, možná, větrové bonbony a nějakou jehličnatou pryskyřici.
Za chvilku, když se to rozleží, tak se vymoří pačuli II., takové mírně sklepně zatuchlé, s další troškou pepře a pak zase ambra a špetka vanilky a čerstvě vyloupané mandle.

Narozdíl od typičtějších orientálek (namátkou Opium, KL, Asja, které důvěrně znám) to není vůně evokující teplo krbu, pečená jabka a perníkové koření, ale přesný opak. Mínus dvacet a půl metru sněhu.

Nepřipomíná mi to vůbec nic. Možná pánské Opium, první dvě vteřiny, ale pak si Coromandel začne dělat, co chce. Jo, a asi je tam fakt trocha vetiveru. Nebo větrových bonbónů.

Asi půl hodiny jsem váhala mezi Sycomore a Coromandelem a nakonec jsem vzala tohle; od Sycomore mi přidali vzorek, zabalili, zamašlovali, pěkně mě vyprovodili a že prej mám přijít zas. No, je to v plánu. Na íbeju bych to možná pořídila o tři eura levněji, ale zase by mě určitě nikdo neoprašoval a nedržel mi dveře.