Věnováno Lenně (však ona ví, proč)
Na starých mapách bylo na místech, která dosud nikdo neprobádal,
napsáno HIC SUNT LEONES (zde jsou lvi). Pokud bych sestavil mapu vůní, na té
mé by se tento nápis skvěl téměř přes celé území těch dámských.
A přesto, nebo možná právě proto, že jsem narozen ve znamení lva,
rozhodl jsem se toto lví území zmenšit. Díky milé mecenášce jsem dostal
k dispozici první vzorky, a tak jsem mohl vyrazit na první výpravu.
Ale kterým směrem se mám vydat? Nějakou ovocenku-svěženku? Nebo poslední
hit pomrkávající na mě z reklam? Skočím do toho rovnýma nohama.
Vyrážím směr CHANEL.
Jako správný cestovatel jsem se řádně teoreticky vyzbrojil, a tak jsem
čekal, že mé nezkušené čichové senzory, ponesou tyto klasické vůně
dosti nelibě. Ale pamětliv matčiných slov („Dal ses na vojnu, tak
bojuj!“), jsem se nenechal odradit.
Takže nejdřív na levou ruku No. 5. Užuž je to tady – babiččina
skříň s prádlem (reaguji stejně jako dobrá polovina lidí na netu, ale
tohle se na mě vyvalilo vždy, když jsem tajně otvíral babiččino
hájemství, které kromě mýdel, umně skrytých mezi prádlem, ukrývalo
i krabici s fotkami, jimiž jsem se tak rád prohraboval). Důrazně však
musím prohlásit, že pětka rozhodně nesmrdí a není to žádný bolehlav.
To první, co z něj cítím, je čistota. A čistota to je zdraví a krása!
Ona úvodní mýdlovost nad očekávání rychle mizí a já se nestačím
divit. Přestože ještě před chvílí bych vůni neváhal doporučit snad jen
své matce (i ona už je babička – sestra i bratr se narozdíl ode mě
činili), tak teď, když se začínají čím dál důrazněji ozývat
květinové tóny, bych věkovou hranici klidně posunul. To, co teď ze svého
zápěstí cítím nejvíc, je růže. Skoro se mi chce dodat přívlastek
orosená. Přesně si vybavuju, jak jsem vždy v září, kradl mámě její
výpěstky, protože jsem zapomněl paní (soudružce) učitelce koupit kytku.
Rána už byla chladná, všude rosa, a když jsem kontroloval, že nesu
skutečně voňavý poklad, zůstalo mi na nose pár kapek ranní vláhy.
Už začínám rozumět i slavnému (jistě trochu nadsazenému) výroku
Marylin Monroe. Opravdu si dovedu představit, že „oděná“ na noc do této
krásy musela být přitažlivá pro každého chlapa. A jak tak
přičichávám a přičichávám, zjišťuju, že mi Pětka doslova mládne
před nosem. Najednou mám před sebou místo božské MM mladou křehkou
blondýnku z Americké krásy, která se právě ve své nejznámější
scéně, koupe ve vaně plné rudých okvětních lístků. Nechápu, jak někdo
může říct, že je to těžká vůně. Já osobně bych ji na to něžné
stvoření nastříkal od hlavy až k patě.
Až po delší době vůně víc zesládne a já si všimnu někde v pozadí
vanilky - čekal jsem, že ji tam bude větší nálož, když ji každý
zmiňuje, ale já ji vnímám spíš jen jako vůni z prázdné krabice od
vánočního cukroví (mami, já jsem vážně ujídal vždycky jen to
polámané).
Stejně jako zmiňovaná Marylin není mým vysněným ideálem, a přesto jsem
jí stále fascinován, tak i No. 5 neuchvacuje prvoplánovou líbivostí a
podřizováním se trendům, avšak zasáhne vás, a pokud jí dáte šanci,
určitě vás i uchvátí.
Jen co jsem se vymotal z prvních zákrut nejslavnějšího chanelu, neváhal
jsem a na druhé ruce skončil Bois des Îles. Počátek je hodně sladký, chce
se mi říct: jako hodně přezrálé, snad i lehce nahnilé, ovoce (určitě
by z něj ale byla výborná marmeláda).
Teď prosím všechny přítomné, kteří mají co dočinění s psychologií
či psychiatrií, aby následují odstavec přeskočili. Z asociací, které mi
totiž začaly naskakovat, by mohli lehce diagnostikovat nějakou mou
poruchu.
Nevím, proč, ale při dalším přivonění, mi naskočil asociační
řetězec: žhnoucí slunce - šupinatá kůže – teplem vyhřáté
tělo – had – kobra – Kleopatra (nesmějte se možná, mám opravdu
nějakou poruchu). Zkrátka tak, jak mám s Pětkou spojenu plavovlasou, lehce
koketní (jen v tom nejlepším slova smyslu), smyslnou bohyni, tak s Bois des
Îles mi souzní opálená gazela s lesklými havraními vlasy (ona chudák
Kleopatra prý byla ve skutečnosti celkem šeredka), která si dovede jít za
svým a ve světě se rozhodně neztratí. Jen sebevědomá, silná osobnost ji
dokáže správně prodat.
Nevím, jaké další složky jsem měl cítit, ale ke mně se už prodralo jen
santalové dřevo. Že to bylo právě ono, jsem si uvědomil, když jsem
zavítal k naší masérce, která tyčinky s tímto aroma velmi ráda
používá. Přesně tak si představuji orient – chrámy osvícené
svíčkami, obětinami poseté oltáře, malebná tržiště nabízející i to
nejroztodivnější zboží (určitě i nějaké květiny, ale můžu jen
hádat jaké).
Ani po delší době mě však už vůně nijak zvlášť nepřekvapí, nijak
moc se pro nezkušený objevitelský nos nemění. Neberte to jako výtku –
to, co i druhý den na ruce cítím, je mi hodně příjemné.
Na svém degustační pouti jsem ušel jen kousek. Země dámských vůní je na
mé mapě pořád ještě v zajetí lvů. Ale slibuju (teď mi naskakuje
v hlavě píseň „nesmrtelné“ Heleny): „Jááááá půůůjdu
dááál…“