N°5 (Parfum)

Tak tento parfém řadím k parfémům, do kterých ještě musím „dospět“. Ze začátku je vůně opravdu až moc mýdlová, težká a „babičkovská“ (aldehydy) - mám chuť ji okamžitě vydrhnout z kůže..po pár hodinách ale voní velmi jemně a hřejivě a připomíná mi spíš vůni nějaké tělové mléko - opravdu věřím, že některým se v ní dobře usíná:). Hodně ve vůni dominuje růže s jasmínem, které doprovází opravdu jemný nádech vanilky. Kdyby nebylo těžkého začátku, který (bohužel pro mou osobu) trvá opravdu dlouho, byla by to určitě stálice na mé poličce.

Kdysi jsem měla miniaturku téhle legendy ve variantě toaletní voda.
Nic moc mi neříkala,zpočátku voněla jako stoletá almara s pradědečkovým zatuchlým šatstvem,hojně proloženým kuličkami proti molům a kapku bylo cítit i kafrové mazání,kterým si praděda natíral bolavé klouby,po několika minutách nabrala směr santalové tyčinky,kterou někdo zakápnul Lanvin Arpége,ale snesitelná byla,hodně klasická,ano a vynosila jsem ji jako svátečnější vůni a na oficiální příležitosti,jako byla bratrova promoce a podobné rodinné i pracovní záležitosti a myslela jsem si,že tím jsem s No.5 vypořá­daná,celkem jsem ji hodnotila kladně,její legendárnost jsem ale nechápala,po další várce netoužila,ale kdybych ji dostala,nic by se mi nestalo
O víkendu jsem se probírala vzorky,šlo se na návštěvu a protože jsem měla na poličce zbyteček jiné vůně k likvidaci(ale na pořádné navonění se a odnesení sebou v kabelce to nestačilo) a načínat nový flakonek jsem nechtěla,dokud onen zbytek nezmizí,usoudila jsem,že si na sebe vezmu nějaký vzorek,něco výraznější,ampulku se zbytkem lehce unesu a bude to vyřešené,otestuju vzorek a zabiju tím dvě mouchy jednou ranou.
Takhle podrobně to popisuju,protože je to pro mne důležité,ty okolnosti,které ke všemu vedly,jinak by mi totiž vzorek „Pětky“ edp,ležel v zabroušené dóze se vzorky,ještě kdovíjak dlouho.
Celkem nonšalantně jsem se navoněla,zpola plnou ampuli zastrčila do kabelky a znalá No.5,která mi,jak jsem si myslela,nemůže připravit žádné překvapení,vyrazila na návštěvu,po cestě autem proběhlo již výše popsané-almara,zatuchli­na,moli,kafr,san­talová tyčinka,ale pak se vůně začla ubírat kamsi jinam.Santal neměl tu starobní zatuchlost,spíše se zjemnil,až jakoby do podoby našlehaného mléka,objevilo se růžové pot-pouri zakápnuté vanilkovou esencí a na návštěvě se kolem mne vznášela luxusně ženská a hebká vůně,trošku pudrová,trošku jako dětský olejíček,ale pořád na vysoké úrovni,vznosná a zvláštně smyslná.
Kdybych se nežinýrovala,strči­la bych nos pod svetřík a čichala,až do úplného zfetování se,na zpáteční cestě jsem použila druhou polovinu vzorku a užívala si dál.
Konečně jsem pochopila,co všichni na tomhle parfému mají a proč M.M.vyrazila dech novinářům prohlášením,že spí oděná jen touhle vůní a proč by to bylo možné a proč by se i mně, takto navoněné, krásně spalo.
Skončilo to jak jinak,než objednáním a velkým poučením,že se nevyplácí vůni zatracovat,někdy je lépe ji vyzkoušet podruhé a hlavně,že rozdíly mezi toaletní a parfémovou vodou mohou být velké a nejen v intenzitě.
Poslední a největší poučení pro mne je,že se klasika a léty prověřená kvalita nesmí podceňovat,protože pak člověku mohou proklouznout mezi prsty opravdové skvosty. …a pohádky je konec.

Věnováno Lenně (však ona ví, proč)

Na starých mapách bylo na místech, která dosud nikdo neprobádal, napsáno HIC SUNT LEONES (zde jsou lvi). Pokud bych sestavil mapu vůní, na té mé by se tento nápis skvěl téměř přes celé území těch dámských. A přesto, nebo možná právě proto, že jsem narozen ve znamení lva, rozhodl jsem se toto lví území zmenšit. Díky milé mecenášce jsem dostal k dispozici první vzorky, a tak jsem mohl vyrazit na první výpravu.
Ale kterým směrem se mám vydat? Nějakou ovocenku-svěženku? Nebo poslední hit pomrkávající na mě z reklam? Skočím do toho rovnýma nohama. Vyrážím směr CHANEL.
Jako správný cestovatel jsem se řádně teoreticky vyzbrojil, a tak jsem čekal, že mé nezkušené čichové senzory, ponesou tyto klasické vůně dosti nelibě. Ale pamětliv matčiných slov („Dal ses na vojnu, tak bojuj!“), jsem se nenechal odradit.
Takže nejdřív na levou ruku No. 5. Užuž je to tady – babiččina skříň s prádlem (reaguji stejně jako dobrá polovina lidí na netu, ale tohle se na mě vyvalilo vždy, když jsem tajně otvíral babiččino hájemství, které kromě mýdel, umně skrytých mezi prádlem, ukrývalo i krabici s fotkami, jimiž jsem se tak rád prohraboval). Důrazně však musím prohlásit, že pětka rozhodně nesmrdí a není to žádný bolehlav. To první, co z něj cítím, je čistota. A čistota to je zdraví a krása! Ona úvodní mýdlovost nad očekávání rychle mizí a já se nestačím divit. Přestože ještě před chvílí bych vůni neváhal doporučit snad jen své matce (i ona už je babička – sestra i bratr se narozdíl ode mě činili), tak teď, když se začínají čím dál důrazněji ozývat květinové tóny, bych věkovou hranici klidně posunul. To, co teď ze svého zápěstí cítím nejvíc, je růže. Skoro se mi chce dodat přívlastek orosená. Přesně si vybavuju, jak jsem vždy v září, kradl mámě její výpěstky, protože jsem zapomněl paní (soudružce) učitelce koupit kytku. Rána už byla chladná, všude rosa, a když jsem kontroloval, že nesu skutečně voňavý poklad, zůstalo mi na nose pár kapek ranní vláhy.
Už začínám rozumět i slavnému (jistě trochu nadsazenému) výroku Marylin Monroe. Opravdu si dovedu představit, že „oděná“ na noc do této krásy musela být přitažlivá pro každého chlapa. A jak tak přičichávám a přičichávám, zjišťuju, že mi Pětka doslova mládne před nosem. Najednou mám před sebou místo božské MM mladou křehkou blondýnku z Americké krásy, která se právě ve své nejznámější scéně, koupe ve vaně plné rudých okvětních lístků. Nechápu, jak někdo může říct, že je to těžká vůně. Já osobně bych ji na to něžné stvoření nastříkal od hlavy až k patě.
Až po delší době vůně víc zesládne a já si všimnu někde v pozadí vanilky - čekal jsem, že ji tam bude větší nálož, když ji každý zmiňuje, ale já ji vnímám spíš jen jako vůni z prázdné krabice od vánočního cukroví (mami, já jsem vážně ujídal vždycky jen to polámané).
Stejně jako zmiňovaná Marylin není mým vysněným ideálem, a přesto jsem jí stále fascinován, tak i No. 5 neuchvacuje prvoplánovou líbivostí a podřizováním se trendům, avšak zasáhne vás, a pokud jí dáte šanci, určitě vás i uchvátí.
Jen co jsem se vymotal z prvních zákrut nejslavnějšího chanelu, neváhal jsem a na druhé ruce skončil Bois des Îles. Počátek je hodně sladký, chce se mi říct: jako hodně přezrálé, snad i lehce nahnilé, ovoce (určitě by z něj ale byla výborná marmeláda).
Teď prosím všechny přítomné, kteří mají co dočinění s psychologií či psychiatrií, aby následují odstavec přeskočili. Z asociací, které mi totiž začaly naskakovat, by mohli lehce diagnostikovat nějakou mou poruchu.
Nevím, proč, ale při dalším přivonění, mi naskočil asociační řetězec: žhnoucí slunce - šupinatá kůže – teplem vyhřáté tělo – had – kobra – Kleopatra (nesmějte se možná, mám opravdu nějakou poruchu). Zkrátka tak, jak mám s Pětkou spojenu plavovlasou, lehce koketní (jen v tom nejlepším slova smyslu), smyslnou bohyni, tak s Bois des Îles mi souzní opálená gazela s lesklými havraními vlasy (ona chudák Kleopatra prý byla ve skutečnosti celkem šeredka), která si dovede jít za svým a ve světě se rozhodně neztratí. Jen sebevědomá, silná osobnost ji dokáže správně prodat.
Nevím, jaké další složky jsem měl cítit, ale ke mně se už prodralo jen santalové dřevo. Že to bylo právě ono, jsem si uvědomil, když jsem zavítal k naší masérce, která tyčinky s tímto aroma velmi ráda používá. Přesně tak si představuji orient – chrámy osvícené svíčkami, obětinami poseté oltáře, malebná tržiště nabízející i to nejroztodivnější zboží (určitě i nějaké květiny, ale můžu jen hádat jaké).
Ani po delší době mě však už vůně nijak zvlášť nepřekvapí, nijak moc se pro nezkušený objevitelský nos nemění. Neberte to jako výtku – to, co i druhý den na ruce cítím, je mi hodně příjemné.
Na svém degustační pouti jsem ušel jen kousek. Země dámských vůní je na mé mapě pořád ještě v zajetí lvů. Ale slibuju (teď mi naskakuje v hlavě píseň „nesmrtelné“ Heleny): „Jááááá půůůjdu dááál…“