L'Air du désert marocain

Tak toto neeee. Neviem ako inak by som vyjadril recenziu k tomuto dezertu z marockej púšte. Ževraj majstrovské dielo. Tu platí jedno : na každého platí niečo iné a každý vníma vône inak a subjektívne. Kyslá ambra zo skalnou ružou, neviem čo by som k tomu viac napísal, údajne tam je vetiver, céder. Netuším kde sa toto čudo dá použiť. Sorry pan Tauer.

Pro maximální požitek si pusťte Stingovu „Desert Rose“ a vydejte se na cestu.....

Yalla! Yalla! Prásk! Prásk! Berberský šejk do rytmu biče tančícího na mém hřbetě syčel jako pouštní zmije: „Psi štěkají a karavana jde dál.“ Jako vůdce karavany právě rozhodl, že karavana vyrazí z oázy Al-Kufra směrem na západ a dopraví na dvůr jejího Nejkatoličtějšího Veličenstva Isabely Kastilské náklad koření a vonných esencí. Byla to stejná oáza, kterou později prošel světoznámý pasáček koz Santiago z románu Paula Coelha na své legendární cestě za pokladem. Svým zvířecím instinktem jsem cítil nevyhnutelný příchod smrtonosné písečné bouře, což jsem se jim snažil, byť marně, dát najevo. K tomu, že se lidé rozhodli nechat si vybělit své kosti kdesi na nehostinných pláních Sahary, jsem byl zcela lhostejný, ale bylo mi líto zvířat. Koneckonců, čím více jsem poznával lidi, tím více jsem miloval zvířata. Karavana vyrazila dlouho před sluncem východu. Teplota byla okolo nuly a z nebe padalo cosi jako rosa. Společně s prvními slunečními paprsky, jež barvily poušť do oranžova, se rosa začala odpařovat. Snoubením extrémně suché vůně samotné pouště a zbytků vůně po koření z karavany, vznikl koktejl, kterého jsem se nemohl dočichat. Cítil jsem tóny koriandru a kmínu následované cístem. Kořeněný elixír uzavíralo duo cedru s vetiverem. Vůni celou dobu podbarvovala (zde specificky) sladkosuchým způsobem ambra. Vůně je meditativní, relaxační. Pokud by se věčnost jednoho dne rozhodla vzít na sebe podobu vůně, voněla by nepochybně takto.
Přesně tento okamžik se mnohem později podařilo Andy Tauerovi zachytit v jeho geniální vůni s tím nejpříhodnějším z příhodných názvů „ L’Air du désert marocain“. O některých vůních jsem přesvědčen, že v nich přebývá Bůh. A pokud v nich nepřebývá, tak na nich alespoň spočinul svým pohledem. Tahle je jedna z nich! Náležím ke skupině, která její vznik považuje za stejně důležitý milník v parfémovém světě jako vznik takové legendy, jakým je Guerlain Vetiver. Není to ale vůně pro každého, svojí neotřelostí nutně polarizuje. Na jednu stranu bych ji nedoporučil úplnému začátečníkovi a na straně druhé by neměla zůstat nepovšimnuta nikým, kdo se o vůně hlouběji zajímá.

Marocká poušť: horkej písek, na troud vyschlej cedr s vetiverem a hlavně lopaty koriandru, co štípe v nose. Já tu vůni respektuju, je drsná, větrem ošlehaná, solidně stavěná, ale připadá mi jako by byla snad z kamene, tvrdá, statická a příliš zemitá. Vykouřit si tímhle pokoj? Kdykoli. Navonět se tím a vyrazit do všedního dne? Nikdy.