Pachové fetiše

Námět na tento článek je drze okopírovaný z Now Smell This, ovšem docela se divím, že mě to nenapadlo už dřív. Svět kolem nás oplývá tolika zvláštními pachy a vůněmi, které by se těžko daly použít jako parfém, ale mají prostě svoje kouzlo.

Námět na tento článek je drze okopírovaný z Now Smell This , ovšem docela se divím, že mě to nenapadlo už dřív. Svět kolem nás oplývá tolika zvláštními pachy a vůněmi, které by se těžko daly použít jako parfém, ale mají prostě svoje kouzlo. A to prosím sama patřím mezi lidi, kteří očichají kdeco.

Mnoho vůní a pachů máme rádi proto, že jsou pro nás spojené s něčím příjemným; jiné nemusíme mít přímo asociované s milou vzpomínkou, ale je v nich zkrátka něco, co nás dráždí. Závity v mozku jsou spletité a mohou ukrývat opravdu zvláštní pachové fetiše.
Některých ostatně využívají i výrobci parfémů: potom z toho bývají takové ty kompozice, které někteří lidé upřímně nenávidí a jiní zbožňují. Zadání pro známý parfém Angel znělo ‚vůně pouti‘ a proto se v něm mísí karamelky, cukrová vata a silná dávka pačuli, která má připomínat rozdupanou hlínu a dřevěné stánky. Některé vůně využívají živočišné tóny, které nás přitahují a odpuzují zároveň.

Můj bratr jako dítě miloval vůni benzínu. Já jsem ji nesnášela a nesnáším ji dodnes, dělá se mi z ní špatně, ale bratr při tankování chodil fetovat přímo k otvoru do nádrže, a když jsme ho v obavách o jeho mozkové buňky tahali pryč, hlasitě se vzpouzel.

Mně daleko víc voní aroma, které se rozprostře kolem zapálené sirky. Jako dítě jsem si občas někde na zemi našla dva křemeny, chvíli jsem jimi křesala o sebe a pak jsem je očichávala, protože tím křesáním dostaly takovou ohnivou vůni. Vůně zaprášeného města po letním dešti už mě tolik nebere, protože ji mám spojenou s lepkavým vzduchem, který se navzdory deštíku nijak zásadně neochladil. Vůně letního večera či noci, pokud se ochladí, ve mně zase vzbuzuje melancholii, aniž bych věděla proč. Mnohem lepší je ta podzimní v momentě, kdy jsou na zemi vrstvy křehkého listí.
Dalším fetišem je pro mě vůně písku a pískovce. Jako malá jsem písek z tohoto důvodu i pojídala, a když mě nikdo neviděl, stála jsem s nosem přilepeným na pískovcové obložení našeho krbu. Občas jsem ho i olízla. Kouskem kvalitního pískovce byste mě uctili i dnes, akorát už neolizuju.
Aroma nádraží zahřátého sluncem - ideálně takového, kde mají pořád dřevěné pražce a ne betonové - ve mně občas vzbuzuje chuť na všechno se vykašlat a jít se vyučit na nádražačku.

Jaké jsou vaše pachové fetiše?

Autor: Ada

.

Nejčtenější