Byzanci jsem vyzkoušela ve verzi EdT i EdP. Složení by mělo být stejné
a rozdíl je minimální, jen EdP se zdá - protože je o něco silnější -
trochu říznější. EdT je méně mýdlová a působí jemněji, víc v ní
vyniká vanilka na úkor mýdla.
Byzance kombinuje ostře mýdlové aldehydy, jemnou sušenou růži, zastřený
jasmín a orientální základ, sestavený hlavně z vzácných dřev a vanilky
s přiměřeným pižmovým podtónem, který se mi v EdT zdál o něco
výraznější než v EdP. Ze začátku ucítíte hlavně to mýdlo -
starodávné růžové mýdlo, nejdřív ostřejší, ale rychle krotne a
dostává takový nádech, který bych označila jako sametově zatuchlý
s tím, že tu zatuchlinku myslím pozitivně, nikoli negativně. Našla jsem
však několik názorů uživatelek, jejichž nosům to připadalo jako
nepříjemný odér starého sklepa, proto bych nedoporučila kupovat Byzanci
naslepo, i když mně přijde celkem neutrální. Vlastně nejde o nic
výjimečně originálního, je to jemnější, nevtíravá orientálka bez
těžkých složek; originální je na ní jen to mýdlo, které ji zvlášť ve
verzi eau de parfum posouvá až k typickým ostrým aldehydovkám. Kdybyste
vzali sladce mýdlový Chanel No. 5 a nechali ho uzrát v sudech ve sklepě
pod růžovou zahradou, získali byste něco jako Byzance. Úžasný je flakon
Byzance, patří k mým nejoblíbenějším - hlavně pro svou temně modrou
barvu. Líbí se mi i název, spolu s modrým flakonem a tajuplně zastřenou
vůní uvnitř vytváří dojem starobylosti, tajemnosti, vznešené byzantské
architektury a bohatě vyšívaných oděvů na pomezí Evropy a Orientu, které
si určitě pamatujete z obrázků v učebnicích dějepisu.
Kde se vlastně Byzance vzala? Vznikla v roce 1987 a měla se stát
symbolem znovuvzkříšení firmy Rochas. Rochas patřil v šedesátých letech
mezi nejvýznamnější módní domy, v sedmdesátých letech však začal
upadat a ředitel společnosti, Claude Buchet, nakonec usoudil, že je potřeba
s tím něco udělat. Na novém parfému spolupracoval dvorní parfumér
Rochasu Nicolas Mamounas, parfumér z Firmenichu Alberto Morillas,
marketingový odborník Loïc Delteil a Helene Rochasová. Vůně se měla
držet čtyř hlavních zásad společnosti - být francouzská, kvalitní,
kreativní a ženská. Helene Rochasová chtěla od začátku orientální
parfém, neboť takový ještě Rochasu chyběl, a kromě toho orienty byly
v 80. letech v módě. Nechtěla však druhé Opium, parfém měl být
jemný, květinový, nic agresivního. Mamounas souhlasil, nelíbily se mu
tehdejší americké parfémy, které byly stejné jako americká společnost -
silné, agresivní, hlasité, s ostrými lokty. To nebylo evropské a už
vůbec ne francouzské.
Mamounas s Morillasem použili specialitu Firmenichu, dřevitý základ, na
nějž potom naroubovali průsvitný, zelený květinový akord a kořeněné
tóny. Mamounas potom posílil jasmínovou a růžovou složku, aby tím parfém
získal na bohatosti, typické pro rochasovské výtvory. Výsledek označil za
‚neobarokní vůni‘.
I flakon byl vytvořen tak, aby reprezentoval Rochas. Helene Rochasová trvala
na modré barvě, protože to byla oblíbená barva jejího manžela a udělal
z ní i barvu Rochasu - připadala mu šik, krásná, silná a magická.
Medailon na flakonu je znakem Rochasu a navíc se velmi dobře hodí
k byzantskému charakteru. Nějakou dobu po uvedení Byzance se v Louvru
konala výstava s tématem Byzantské říše a jedním z vystavovaných
předmětů byl starý flakon z této doby, ozdobený prakticky identickým
medailonem. Na výstavě hned vedle něj stál na ukázku flakon nové
Byzance.
Název parfému se původně Helene Rochasové nelíbil, měla vybrané jiné
jméno, které se lépe hodilo mezi názvy jako Femme nebo Madame Rochas.
Byzance jí připadala příliš orientální. Mamounas ji nakonec přemluvil a
Helene Rochasová toho nakonec nelitovala. Byzance se stala vedle Madame Rochas
jejím oblíbeným parfémem, které sama osobně nosila.
