Hlavní část diskuse asi už proběhla ve vláknu „Kult značek“. Ale nedá mi to se k ní vrátit … ve včerejším Magazínu LN je celkem obsáhlý článek od Ivana Breziny (nečte on Arome?
) s názevem „Chcete mě s rýží?“
Vybírám alespoň:
"Proti pojídání psů můžete mít celou řadu nejrůznějších námitek. Že je to nezdravé? Pokud je maso dobře propečené nebo uvařené, je asi stejně riskantní jako kterýkoli jiný živočišný protein. Že se to v Evropě nedělá, protože psy považujeme za přátele člověka? To je jen tenká „kulturní vrstva“, která při jakémkoli zhoršení ekonomických poměrů bere rychle za své. Že je to kruté? Pokud jsou psi zabiti rychle a bezbolestně, není to o nic krutější než způsob, jímž se na vašem nedělním stole objeví vepřová pečeně.
Na vlastní kůži se o tom přesvědčila zvířecí aktivistka Brigitte Bardot. Když v rozhlasové debatě označila Korejce za barbary, reportér se jí zeptal, jestli ví, že psy jedli i Francouzi. „Nebudu se bavit s Korejci, kteří lžou,“ odsekla slavná herečka podrážděně. Korejský historik Yong-Geun Ann pak v novinách The Jungangilbo zveřejnil dokumenty a fotografie z prusko-francouzské války v roce 1870. Během čtyřměsíčního obléhání Paříže se tehdy psí maso běžně prodávalo v řeznictvích a na ulici Saint-Honoré dokonce vznikl prosperující „psí trh“. Psi zmizeli z ulic – podle některých odhadů jich Francouzi snědli až 60 000 (spořádali prý i celou zoologickou zahradu). Na chuť psího masa později vzpomínal třeba Victor Hugo nebo Gustav Flaubert. Není ale třeba chodit tak daleko do historie. V říjnu 2007 zveřejnily Lidové noviny článek s názvem Snědl jsem psa Ludvíka Svobody. Někdejší voják 1. československého samostatného pěšího praporu v SSSR Alexander Beer v něm vzpomínal, jak v Buzuluku místní lidé před Čechy zavírali psy. „Kluci občas nějakého upekli,“ popisoval válečný hrdina. „Bylo to vynikající, protože jídla bylo málo a masa ještě míň. A navíc jsem zjistil, že stejně to praktikovali českoslovenští legionáři za první války…“ Konec psa svého velitele a pozdějšího prezidenta Svobody popsal Beer těmito slovy: „Před odchodem na frontu jsme cvičili ostrými náboji a předváděli sovětským vojákům, že jsme bojeschopná jednotka. Automatčíci viděli psa, jeden z nich vystřelil – a pes byl pryč. Byl z toho malér. Starej, jak jsme Svobodovi říkali, byl naštvanej, ale co měl dělat. Kapitán Bedřich, který byl považován za ostrého pobočníka, dohlížel, abysme toho psa nesnědli. Přikázal ho zakopat. Po nějaké době se Bedřich vrátil a cítil pečené maso. Tak rozkázal, aby psa vykopali, ale našel jen prázdnou díru…“
Že to bylo za války? Kulturní normy se mění. Za domácí mazlíčky dnes někteří lidé považují i speciální plemena králíků a prasat, což by ještě před pár lety nikoho nenapadlo. Podle některých vědeckých studií je přitom prase mnohem chytřejší a společenštější zvíře než pes. Dokáže prý hrát jednoduché videohry a jeho inteligence je na úrovni tříletého dítěte. Není pak ale barbarství dát si šunku?
„Civilizovaní lidé psy prostě nejedí,“ můžete se dočíst na jedné ze stránek obránců zvířecích práv. Jenže Čína měla před Západem celá staletí civilizační náskok. Posuzovat Asii evropskými měřítky je nesmysl, který kulturní antropologové nazývají „hříchem etnocentrismu“. Jsou snad naše kulinářské zvyky jediné správné? Jak bychom se tvářili, kdyby nám muslimové chtěli zakázat pojídání „nečistých“ vepřů a hinduisté konzumování „posvátných“ krav? Etnocentrismus tedy vlastně není nic jiného než převlečený rasismus."
Celý článek: http://www.lidovky.cz/…te-me-s-ryzi- … s=100312_1