@Sendy
Tohle byl opravdu osud. Nevěřím v žádné bohy, ale na osud, nebo něco na ten způsob, ano.
Kočky
SENDY - jak si k Boběškovi vlastně přišla? Pořád tady něco v tom smyslu zmiňujete, ale nemám čas to hledat…
- Zmínit
- Citovat
- Nahlásit
Tak, teď jsem si to pročetla, to byla ale dobrá detektivka. Jsem moc ráda, že se kočičák našel. 
Konečně nějaké pozitivní zprávy, ale nechápu reakci maminky, že si nemůžete nechat oba kočičáky. Trochu mi to připomělo ségru, když jsem jí minulý týden říkala, že se pro moje svěřence našli páníčci, tak na to reagovala „no, konečně ses jich zbavila“ - a ten tón hlasu, takový zlý a nepřejícný. Dost mě to zklamalo, myslela jsem, že takové oznámení je spíš pro radost (teda radost z něj měl i taťka, který kočky vůbec nemusí). Chjo. Hrozně se mi po kožuchách stýská.
- Zmínit
- Citovat
- Nahlásit
@Sendy píše:
@jekaterinkaTa reakce mne zarmoutila, ale částečně ji chápu. Jsme malá rodina, rodiče mají sedmdesát let. Takže na 4 dospělé lidi (moji rodiče, manžel a já) máme 6 zvířat. A máma má strach, jak je zvládnout. Přitom s námi žije Bobešek s Ligříkem a mastini, rodiče mají své dva pejsky u nich v domě.
No jasně, ale dá se to podat jinak, ohleduplněji, třeba a chceš si nechat oba, nebo tak něco…
- Zmínit
- Citovat
- Nahlásit
Bobešek je takový, jaký býval. Zlomilo se to tak nějak včera odpoledne, pořádně se prospal a bylo vidět, že i suché šamponování mu udělalo dobře. Klep, klep klep na dřevo. Hraje si, dovádí, skáče po nábytku, smějí se mu oči. Vůbec jsem v to nedoufala. Ligurka pěkně morduje. :mrgreen: Mít rád dvě kočičky není problém, každého z nich mám ráda jinak a každého z nich moc. I když - Bobeška přeci jen o trošinku víc a vždycky jej budu mnohem více chránit. On je víc, než zvířátko.
- Zmínit
- Citovat
- Nahlásit
No ono hodně lidí nebere domácí mazlíčky jako členy rodiny, ale spíš bych řekla že jen jakýsi,,doplněk". Když žila babička, pořád říkala, ať jich dáme pár pryč - tedy klidně i utratíme, někam vyhodíme, protože jsme jich měli prostě víc, než bylo přípustné.
:pocitac: Tehdy jsme měli 7 chlupáčů, ale přece MUSEL stačit jen jeden. Já bych za takové názory byla schopná snad i vraždit. A zvlášť, když se to těch lidí netýká přímo.
- Zmínit
- Citovat
- Nahlásit
To co sa tu udialo v pondelok bolo uzasne
som kricala od radosti, ked sem Dynda dala Bobeskovu fotku v utulku… ja som ani na chvilu nepochybovala, ze to nie je on… potom ma chvilu priatel presviedcal, ze to nie je on, ale nakoniec mi dal za pravdu podla fotiek… a ked Sendy napisala, ze to o nemoze byt, tak to so mnou skoro svihlo, lebo som sa naozaj zlakla, ze ho nepojde ani pozriet… a potom uz to slo… Slimek hodila fotku podla ktorej to bolo skoro iste, Dynda dala fotky k sebe, nebolo pochyb… na to sme si museli pripit… a ked zmizol z ponuky utulku… uff…
- Zmínit
- Citovat
- Nahlásit
Já si to také často zpětně čtu. Já myslím… myslím, že když jsem viděla poprvé tu fotku, hroznou fotku, nechtěla jsem si myslet, že by to mohl být můj krásný sněžníšek. Jenže potom jsem se dívala lépe, místo nálezu bylo tak napovídající, že jsme tak rychle vypadli z domu, bez dokladů, bez open karty na MHD, nenalíčená (to by bývalo bylo k ničemu, stejně jsem brečela), tak jsme ani nevzali přepravku, protože jsem nevěřila, že i kdyby to byl on, že mi jej vůbec dají zpátky.
Nejsem člověk, který má v životě moc štěstí, někdy mám dojem, že jsem takový Velký blondýn s černou botou v sukních, ale tento rok již podruhé se stalo něco úžasného a bude to znít blbě, vím, ale obě ty události (zdraví mé maminky a návrat Bobeška) ve mne vyvolávají obrovský pocit nejen radosti, ale i pokory. Stále se po Bobešínkovi dívám, stále se s ním mazlím, mluvím na něho, v noci jej držím za pacičku, to má rád. Neberu jej jako dítě, i když děti nemám, zvířaty si to nekompenzuji, po dětech jsem nikdy netoužila. Mám lásku ke zvířatům všípenou od dětství a jde i v genech z obou rodičkovských stran.
- Zmínit
- Citovat
- Nahlásit
@Sendy nic neznie blbo… chapem ako to myslis… tiez taketo udalosti vnimam podobne…
vcera sme zobrali Bubu a Jima na navstevu ku nasim… Jimo to zvladal horsie ako ked tam bol naposledy… rada by som z neho mala rada spolocenskeho kocurika, ale musim sa uz asi zmierit s tym, ze je jednoducho bojazlivy a bodka 
Bubika zase naopak… ta si tu navstevu uzivala… nechala sa hladkat, presmejdila cely byt, vyvalovala sa na chrbatik a nastavovala brusko na skrabkanie… nicoho sa nebala… jedine co nas zarazilo bolo, ze zacala divne dychcat
najskor sme si mysleli, ze syci a reaguje na ducha (to je dlha historka
)…ale potom dychcala stale viac… ako ked sa pes chladi… jazycek trosku vystrcila a dychcala… pokracovalo to chvilku aj doma, potom som do nej dostala trosku vody a ked sa napapala, tak to preslo… stretli ste sa uz s takymto prejavom u vasich maciek? na nete som nasla, ze pokial sa inak sprava normalne, tak o nic nejde, no dost nas to vylakalo…
dnes rano sa zase Jimo zrutil z okna
zaspal na parapete a spadol - treskol sa o radiator a potom ho to este odrazilo, tak slahol hlavou o postel
pozrela som ho, prehmatavala, ale nastastie nereagoval nijako bolestivo
- Zmínit
- Citovat
- Nahlásit
@Sendy Vím, o čem mluvíš. Přátelé mi často až otravně říkávají, když mě s Karlou vidí, že bych měla mít děti. Že mám tu kočku jako náhradu, že bych byla skvělou mámou… ale tak to není. Kočky miluju už od dětství a s dětma to nemá nic společného. Je pravda, že po nich stále ještě netoužím, ale co není může třeba ještě nakonec být… kdo ví. Kočičku bych ale také nikdy nedala pryč a vždy bych ji milovala jako teď…to je přeci jasné 
Karla asi našla způsob jak se dostávat k nám domu, na chodbu, kde má pelíšek a jídlo bez naší pomoci
…přes tu střechu, je tam otevřený vikýř a dnes ráno, odtamtud vylezla…na chodbě máme na tuto půdu přímo dvěře, tak jsem jí dnes nechala pootevřeno a uvidíme, jestli na to ta naše šikula příjde…určitě ano 
- Zmínit
- Citovat
- Nahlásit
