Zrovna u doktorů a u chemiků mi to nevadí, u nich je titul uznáním toho, co v oboru dokázali a co se od nich dá očekávat. Když si řekne Dr. o docenta, tak ať to má, to je jako říct profesorovi „pane učiteli“. A tak nějak to přetrvává z období 1, republiky, když ještě doktoři a profesoři byly uznávaní jako elity. 
A doktoři zase na oplátku tvrdošíjně oslovují člověka titulem, mockrát jsem si všimla, že se doktor dívá do karty, než osloví pacienta, na titul. A když tam je titul, tak ho použije místo jména. V jejich oboru to tak chodí.
Já jsem byla jednou na vyšetření u známého doktora mého doktora, upozorňoval mne, ať ho oslovuju „pane asistente“ - přišla jsem tam, čekala jsem nějaké ucho po atestaci, šak „asistent je junior, ne? A tam dědek tak 65 let, bylo mi trapné říkat mu asistente, to bych asistence v práci nikdy neřekla, přišlo by mi to sprosté… ale sestra prý "běžte si k panu asistentovi“. Pak jsem se dozvěděla, že „asistent“ je v tom akademickém světě poslední stupínek před profesorem, což je vrchol kariéry a pacient už se nemůže dostat k vyšší kapacitě.
A podobný jsem zažila v chemii: tam jsou doktoři a inženýři, a oni se tak oslovují, protože Dr. je z výzkumu a Ing, je z výroby - oni se tak rychle dokážou rozeznat.
A taky tam uznávají hierarchii docentů, aistentů… doktor je takový basic. A to platí i v zahraničí, prostě ten obor to tak má. Mě neustále oslovovali všichni dodavatelé „paní doktorko“ - vylučovacím způsobem: inženýr nejsem, to bych seděla ve fabrice, ne v kanclu. A zbytek chemického světa jsou doktoři a dál už jsou lvi. Kdybych byla docent, tak bych to určitě řekla, takže jim zbývalo základní oslovení „paní doktorko“. Já jsem se vždycky bránila a oni z toho byli všichni hrozně zmatení… 
Ale doktora medicíny i chemika obvykle rychle poznáš.
To, co já myslím, že to musejí říct, to jsou takové ty kancelářské síly, co vystudovaly všeobecné ekonomické nebo kulturní obory…nebudu dál říkat, někdo by se urazil. 