Guerlain: L'Heure Bleue

Jednoho letního večera, v tu dobu, kdy je slunce už dávno za obzorem, ale hvězdy ještě nevyšly, zvedl Jacques Guerlain zrak k obloze. Ta má v tuhle soumračnou hodinu hlubokou modrou barvu a modří je zahalená i celá krajina. Guerlain dostal geniální nápad zachytit náladu tohoto pomíjivého okamžiku ve vůni - a tak vznikla L'Heure Bleue, Modrá Hodina. Tolik legenda, která se měla odehrát na začátku 20. století, v době secese a art nouveau (L'Heure Bleue vznikla v roce 1912; a legenda se ve skutečnosti zrodila až později, ale who cares :) ). Styl té doby se odrazil i ve flakonu, v němž se parfém prodává dnes - křivky v horní části i srdíčkový uzávěr jsou ovlivněné stylem art nouveau. (Narazíte na spoustu dalších flakonů, ovšem tenhle je zcela jistě nej.)

Začátek je originální. Vévodí mu anýz, kterému sebrali skoro všechnu jeho sladkou větrovost a nechali zbytek, těžko popsatelný dřevitě-kořenitě-semínkový odér. Zpočátku je hodně silný a protivný, za chvíli se rozleží a začne mít příjemný nádech, já bych ho charakterizovala jako směs oříšků a sušených broskví - něco podobného jsem našla v Mitsouko. U anýzu se však L'Heure Bleue zdaleka nezastaví, záhy tasí sladce jemnou fialkovou vůni, podpořenou růží a nenápadnou špetkou benzoinu a vanilky (a tonky).

Máte-li fialkovou vůni spojenou s nostalgií po dobách, kdy byly naše babičky mladé, svět se točil pomalu a zamilovaní se drželi za ruce a ne za zadnice, rozprostře se před vámi melancholie modré hodiny. Zajímavé je, že někdo v L'Heure Bleue fialku vůbec necítí; zkoušela jsem se do ní začichat a musím konstatovat, že se tomu nedivím, v parfému jsou totiž dva zdroje sametově pudrové sladké nostalgie - fialka a kosatec. Jsou do sebe zaklesnuté tak perfektně, že si každý může vybrat co chce. Já už po důkladném čichovém rozboru cítím obojí, ale na první dojem to zkrátka byla fialka.

Po nějaké době (u mě to byla cca hodina a půl) se L'Heure Bleue zase lehce promění, objeví se v ní taková agresivnější špetka lehké živočišnosti, jako by se ta fialka s růží lehce zapotily. Protože je zbytek vůně jemnější a harmonický, nevyklube se z toho nic otravného a časem se to zase ztratí.

Jestli je L'Heure Bleue melancholická nechám na vás - některým povahám možná přijde naopak optimistická, co já vím - každopádně je krásná, delikátní, romantická, starodávně elegantní a hlavně a především mystická a tajemná (nemáte-li mystičnost spojenou s lopatou kadidla - L'Heure Bleue je tajemná spíš jako úsměv Mony Lisy).

Kdybych měla L'Heure Bleue k něčemu přirovnat, zmínila bych Mitsouko, v níž se vyskytne ten oříškovo-broskvový tón (zbytek vůně je už diametrálně odlišný); zmínila bych fialkovou Insolence, která je ovšem mnohem cukrovější a moderně agresivnější; a v neposlední řadě sametově kosatcový Hiris. A vůbec všechny fialkové vůně, zvlášť ty, kde je fialka kombinovaná s růží a jinými zjemňujícími složkami, např. Oh! de Moschino nebo Trussardi Jeans nebo (poněkud řídkou) Bvlgari pour Femme. Ve většině těchto vůní byste však marně hledali vznešenost a důstojnost klasiky.

Autor: Ada

.

Témata článku

Nejčtenější