Myslím, že člověk může darovat něco „jakoby na oplátku“ zase jinému člověku, než od koho něco dostal. Takhle by se mi to líbilo nejvíc. A vlna překvapení by se šířila dál.
Nevnímám dárky jako výměnný obchod.
Osobně když něco dostanu, tak poděkuju a sbalím to a mám z toho radost. Nějak mě nenapadne uvažovat o nějaké „pasti zlého predátora“, který teď bude chtít moji duši. Tím spíš, jestli je dotyčný anonymní. Pak už teprve nevím, jak by na tom mohl profitovat.
Necítím se zavázaná někomu, kdo mi něco dal, protože předpokládám, že mi to dává rád a ze svojí svobodné vůle. A jestli ne, a chtěl něco za to.. jeho chyba, tak ať se ve vlastní šťávě smaží. 
"Kdo vyžaduje vděčnost, už si poděkoval sám, " pravila Nšo-či (sestra Vinnetuova), tak to asi bude pravda.
Někde jsem se setkala s myšlenkou, že ten, kdo dárek dostává, obdarovává toho, co mu dárek dává, tím, že dárek přijal.
Někde prý je zvykem, když má někdo narozeniny, tak dává dárky druhým.
U nás v rodině bylo zvykem dávat na svoje narozeniny kytku mamince.

a třeba vyvolávat v obdarovaném ještě třeba pocit povinnosti vracet 
😊



