Popravdě se přiznám, že už tomu ani za mák nerozumím, vždy bylo pro mne nejtěžší přiklonit se na jednu, nebo druhou stranu, byla jsem vždy „zlatá střední“… Pro jistotu jsem volala babičce (vždy tu je pro mne) a stejně čekala, že bude stát za mým přítelem, řekla mi, že jsem do takové situace šla dobrovolně a že ji přijde např. dva tisíce měsíčně pro svou potřebu navíc hodně, že ona si pořídí věco max. do pěti stovek, že chápe, že člověk po mnoha věcech touží, ale nemůže si je vždy dovolit hned, že jsme mladí, že máme byt na hypotéku a že časem to bude lepší. Nevím, asi má v něčem pravdu, asi je třeba vážně šetřit a mít jistotu, že vyžijeme, i když se někdo třeba zraní apod. Na druhou stranu mi přijde, že zase tak málo nevyděláváme, abychom si nemohli třeba každý aspon ty dva tisíce vzít pro sebe…a zároven spořit.
Jinak nevím, myslím, že je fér, že bych se měla podílet na spolufinancování domácnosti se vším všudy. Samosebou, jsou takoví strašně hodní lidé, co si nic nevezmou, protože jsem např. studentka, ale možná to bude i tím, že dotyčný hodný člověk nesplácí hypotéku a vydělává opravdu velmi slušné peníze.
Nečekám tady, že mi řeknete objektivní názor…vlastně on ani žádný neexistuje. Jen se možná trochu divím, že tu ještě nezazněl názor zcela opačný, třeba „Maričko, co jsi chtěla to, máš, splácíte hypotéku a prostě peněz nazbyt není“. Koneckonců, oba jsme učitelé, tedy já budoucí, a budeme si muset oba přivydělávat navíc (přítel si již tedy přivydělává), budou děti…a až pak možná po dětech si budu žít jakžtakž slušný život. Já vím, dnes je trend se emancipovat, nejlépe jak emocionálně, tak finančně, ale ne vždy to jde…a možná i mne ta nezávislost trochu pohltila, ačkoliv si ji nemohu tolik dovolit, přece jen jsme mladí, máme byt na hypotéku a je třeba ji co nejdříve splatit…
Já vím, asi zním jako ušlápnutá putka, ale tak to je, asi na to nemáme (podle mne jo, ale podle něj ne).