Kyselý, hořký a peprný začátek ve mně vyvolal olfaktorickou vzpomínku hodně zavátou časem. Můj bláznivý starší bratranec si jedno léto koupil balíček žvýkacího tabáku. Nosil ho při sobě stejně svědomitě, jako se o několik desetiletí později nosí mobily, a svoji pubertální image se rozhodl postavit na předstírané závislosti na této droze. Při každé příležitosti vytáhl paklík a nonšalantně vložil sousto do úst. Spíše než světáka ovšem připomínal velblouda a všechno jeho oblečení vydávalo nezaměnitelné, ale vlastně docela příjemné aroma. Podobné, jaké mi v úvodních minutách nabídla tato vůně. Od bergamotové kyselosti se brzy oddělí pepř a ostatní koření – listy šalvěje jsou čerstvě utržené, a rozdrcené společně s tobolkami kardamomu přinášejí nádherný zelený akord. Květiny, které daly vůni jméno, se zase až tak do popředí nehrnou. Jasně, jsou tady – jejich listy, květináč a možná i dřevo trochu zpuchřelého okenního parapetu, který zdobí, ale v jedné fázi ve vůni nejvýrazněji cítím růže. Usušené, jemně zaprášené a nostalgické. Suše, i když zemitě vyznívá i kořen kosatce a závan mrkve je spíše štiplavý než sladký. Máta, která se ve vůni občas objevuje, je postupně zcela nahrazena vůní podzimní zahrady. Prořezávané ovocné stromy, suchá tráva, kterou je nutno spálit, a hroudy země přihrnuté na zimu k rybízovým keřům. Chladivý a svěží začátek, krásně melancholické srdce a poslední slunečné dny v konejšivě dřevitém závěru – to vše tento parfém nabízí. A já přemýšlím, v kterém ročním období bude nejkrásnější?