Eau de Giorgio, údajně lehčí a pro dnešní nosy přijatelnější verze parfému známého z let osmdesátých.
Klasický Giorgio je vůně poměrně výrazná, bílo-žlutá, aldehydová, pro svojí dobu typicky výrazná.
Na její mladší verzi jsem nějakou dobu koukala na Fragrantice, kde je docela chválená jako vůně která nepodlehla moderním trendům a přesto se líbí. Když se najednou dala koupit za dvě stovky, riskla jsem to.
První střik byl pro mě opravdu zklamáním. Další reformulace, další podivně ostrá rádoby chypre která není ani moderní ani příjemně retro. Spousta z nás to zná, Chloé, Miss Dior, Balmain a většina jeho starších parfémů.
Dva večery jsem stříkla na ruku a otráveně zkoumala, nakonec jsem zavřela oči a prostě se polila připravená vydržet do konce.
Dá se říci, že se mi to vyplatilo. Po ostrých tónech se pomalu vyhoupla vůně citrusů lehce podmalovaná bílými květy s medovou tuberózou v čele. Cestou k základu se přidá i troška květinového pudru díky ylangu . V zimě bude asi poměrně nepříjemná, ale v létě, kdy má šanci se rozehřát vytvoří lehký obláček poměrně netuctové ( na dnešní dobu) květinovo-citrusové vůně. Na potlesk to není, ale když nechcete „růžovku“ poplatnou dnešním trendům, za tu cenu se celkem vyplatí jí mít a občas si ozvláštnit letní den něčím co necítíte na každém rohu. Současně by myslím nemusela ani okolí nijak otravovat.