Když člověk přežije prvních deset minut, kdy mu nafackuje drogerka a seník (včetně zdí) objeví se to, proč se vůně jmenuje incense = kadidlo. Jenže to není Kadidlo, ba ani kadidlo, ono je kadidýlko. Odvážně jsem na sebe nalila téměř celý vzorek. Dávku u jiných vůní téměř zabijáckou, ale tady, kdybych nevěděla, kam jsem aplikovala, tak necítím skoro nic. Vůně je slaboučká, sice se docela hezky rozvine do čistého prachového kadidla, ani ta výdrž není špatná, ale je velmi intimní, drží se jen těsně u kůže. Musela bych na sebe vylít půlku flašky, abych z toho něco měla.
Tauer – tohle by se spíš mělo jmenovat „šedá ambra řádí“. Asi mám v poslední době porušené vnímání, ale první co mne u téhle vůně napadlo bylo: a kde je to kadidlo? Kadidel je mnoho druhů, zde má být kadidlo indické a má tedy jiné vyznění než klasická evropská kostelní vůně. Začátek je čistá nesladká lékořice, postupně se k ní přidá ambra vysušená na prach, staré dřevo a s pár tenkými koženými proužky postupně přibyde dřevitě kadidlová nota. Přízvisko vůně působí dojmem, že by to měla být síla. Mno. Není. Vůně je naprosto neškodná něžná, drží se u těla, výdrž obstojná. Poměr cena x výkon, neuspokojivý, protože aby člověk voněl musí se polít pořádně, pak vůně vychází.
Tušila jsem, že se mi to bude líbit – GRANT´S – ten se zeleným štítkem. Všechna ta dřeva a koření se spojila a vytvořila dřevitě alkoholickou vůni kvalitní whisky, ve které je jak dubový sud tak rašelina a vůně suchého jehličí. Vše lehce podbarveno kouřovým kadidlem.
Vůně má být orientována na střední východ a myslím, že se to docela povedlo. Je to východní orientálka (naštěstí pro mne bez oudu). Už při prvním přičichnutí se člověk ocitne ve včelíně. Samozřejmě má s sebou vykuřovadlo ve kterém pálí myrhu a kadidlo, ale i přesto cítí včelí vosk, propolis a tenké dřevěné rámečky, ve kterých včely budují plástve. Kdo se bojí ambrově pižmových kořeněných vůní, ať se raději nepřibližuje. Výdrž a intenzita je bezvadná. Někde v hlubinách vůně lze najít labdanum a hořkosladkou chuť kůry z v medu nakládaného kumquatu.
Vůně je svým vyzněním vlastně letní svěženkou, je to hladké nesladké koření plné kardamomu a tymiánu, lehce podbarvené cedrem, promíchané s vanilkovými semínky a slabou stopou ambry a bílého mošusu. Ve vůni není nic co by v zimě zahřálo, je vytvořena v duchu nesladkých lehkých kořeněných vůní se spíše pánským vyzněním.
Pudrově kořeněný turecký med a frézie, earl grey a levandule, mandle, sladce kořeněná gurmánka. Jemná a noblesní. Velmi ženská. Nekonfliktní a téměr univerzální ve smyslu pro kažodou příležitost vhodná. Má něco z Lutensovy Gingembre, jen je sytější, je v ní více černého čaje a je sladce levandulově mandlová. Mandle jsou ve smyslu mandlí, ne Mazzolariho Alessandro sirupu. Při srovnání bych dala přednost Biehl.
První tón je nepovedená umělohmotná vanilka, po vteřině přijde druhý tón a je to spálený marcipán politý syntetickou vanilkou, pak kolem prosviští višně v čokoládě, což marcipán vyděsí natolik, že na kůži zůstává něco jako pokus vyrobit amaretto z vanilkové tresti. No a pak už se jen střídají chabé záblesky marcipánu se závany spálené vanilky. Neustála jsem to a šla se umýt. Drží, mrcha.
Další „kadidlovka“ která není citít až tak moc kadidlem. Jde o lehce ambrově kořeněně santalovou vůni. Prvních 20 minut je docela medicinálních až desinfekčních, naštěstí vůně není nijak průrazná a drží se spíše u těla. Pak vystoupí tóny kouřového kadidla a mleté kávy, ambra je jen na mírné oslazení.
Jaisalmer mu dává pěkně na frak a to jak v intenzitě a výdrži tak v množství příjemných tónů a nositelnosti.
A hele, temné pačuli s kadidlem, černou ambrou a dřevem. Noční procházka v Marakéši. Je to temné a velmi velmi mužné. Vůně je ve svém základu velmi jednoduchá a pro milovníky temných pačuliových vůní téměř povinná.
Sice by měl být začátek pomerančové květy, ale asi je to mošusem, který má na svědomí, že začátek je spíše grep. Po vcelku divokém začátku, kdy člověk dostane svěženkovou ťafku pak se velmi prudce vůně uklidní a začne se chovat mnohem elegantněji. Vystoupí skořice oslazená tonkou a s kapkou pižma a kožené ambry. Je to trochu chameleon, jednou pracuje jako sladká a pudrová vůně jednou jako kořeněná a kyselá. Mohla by se líbit těm, kdo oblibují klasiky včetně jejich odnoží – připomíná mi Shalimar (bez kouře a ne tak sladký, a kořeněný – kdyby S. voněl takhle, tak bych jej nosila).
Jasmín jasmín jasmín – indolický, máslový, hutný , intenzivní , žlutý, opojný. Nedovedu si tuto vůni představit na jinou příležitost než pro večerní posezení na terase, noční procházku po nábřeží , případně na přidušení společnosti na plese.
Kadidlo, pomerančové květy a pryskyřice jehličnanů – vůně je hutná a sytá, je to spíš pocitovka , velmi mužná, jediné co její hutnost nadlehčuje jsou právě ty pryskyřice, které na této temně zlaté vůni, dělají zelenou čmouhu.
Jak je vidět, pardón cítit, na této vůni, i jedovaté kytky můžou být půvabné a pěkně neškodně vonět. Tato vůně má sice složení jako poslední vynález slečny Borgiové, ale veskrze je to pěkná bíle květinová vůně, jejíž omamnost narušuje trocha kadidlového kouře a hutnost rozbíjí myrha. Veskrze velmi, opravdu velmi dobrá „aviváž“ vůně čistoty… i když trochu nekonvenční.
Nasládle pudrová vůně ve které je ještě zelené mango včetně slupky, hrstička pomerančových kvítků, suchý kosatcový pudr, a příjemné bílé pižmo (podobné Tesori d´Oriente). Na léto naprosto geniální.
Při prvním zkoušení jsem si říkala, že chápu ty, co dají raději ty prachy za osvědčeného Chanela a to přesto, že ho má každá pátá, a i když cenově to s leckerou nikovkou vychází jako dražší volba.
Druhé zkoušení už je podstatně lepší.
Jednoduchá koncepce kadidlo – pačuli – růže. Tato vůně je temná, černá jako tér, je to ta nejtmavší místnost ve které je jen ebenový stolek a na něm položená temně rudá růže. Nejdříve mne napadlo přirovnání ke kříženci mezi Cabaretem, ten je ale moc kožený, a Nu edp, tam straší ta orchidej, ale pak jsem si vzpomněla. Tohle je Chopard Madness – jen mnohem dokonalejší, temnější a nekyselý a bez liči. Orientální zpracování růže a díky bohu bez oudu.
Jásavá kombinace mandarinek, limetky, hyacintu a trošičkou vanilky. Vůně vyloženě milá a dívčí. Jen ta výdrž…
To je recenze co? Ale ono na té vůni opravdu víc není. Pro někoho, kdo potřebuje jednoduchou vůni pro osvěžení a zlepšení nálady, je prostě příjemnou volbou.
Už jen přičichnutí k vialce je meruňkový kompot. Jemňoučká slaďoučká vůnička meruněk. Některé jsou zralé, některé jsou ještě zelené a trpké, no a nakonec se to všechno tak nějak smíchá a zůstanou sice nezelené, ale stále ještě natrpklé meruňky. Po čase se přidá ještě osmathus a trošička pižma a hned na to vůně zmizí. To si snad paní Keiko dělá srandu, tato vůně jí kazí pověst.
To je jako zapálený krb v rytířském sále stařičkého hradu. Cítíte vyleštěnou tmavě hnědou kůži, podlahu z dubových prken, kouř a popel z krbu i to kamenné korýtko v koutě. Proto aby nábytek místnosti zůstal krásně tmavý a lesklý, použila hospodyně na vyleštění hodně silnou tureckou kávu a včelí vosk (ambru). Po lehce dobrodružném začátku zůstává z vůně kouřově temná ambra. Pro milovníky vůní tak temných, až vyvolávají úzkost, je zkoušení povinností.
V této vůni mají být pomeranče a akát, pomeranče jsem nenašla a akátu je v ní spoustu, je to kombinace jásavě žlutých květů akátu, zimolezu, jasmínu s hrstkou křehkých čerstvých lístků. Toto je jásavá jarní vůně, žádná omamná noční zahrada, ale jarní ráno s vzduchem plným rosy, protože právě vysvitlo sluníčko a začíná zahřívat zem. První věta, kterou doma řekli, byla: zelený jasmínový čaj.
Švestková kráska. Název je trošku zavádějící. Tohle je něžná orientálka s neorientální výdrží (tři čtyři hodiny). Začátek jsou švestky sušené teplým kouřem naložené v pálence. Takové ty které italská stařenka někde v horách pak nacpe do vánočního pečiva. Kadidlo je zde díky těm švestkám jemně ovocné, lesklé a švestkově modré.
Opravdu procházka po lese… jen se tím lesem krátce před vámi prohnal někdo na čtyřkolce. Takže jsou vidět brázdy v jehličí, polámané kořeny a potrhané podhoubí. Vůně jehličnatého lesa se mísí s vůní půdy, mechu a stromové kůry. Kouřovost vůně není ohýnková, ale spíš výfuková.
Lehoučká zeleno dřevitá fíkovka. První dojem je zelená větvička, první výhonek na keři, na který konečně zasvítilo jarní sluníčko. Pak ta zeleň trochu ustoupí a zbyde vůně ještě nedozrálého zeleného fíkového plodu spadlého na vlhkou zem.