Narcisa jsem vyzkoušel ihned poté, co jsem si přečetl pár otřesných recenzí. S těmito nemohu ani v nejmenším souhlasit. Jeho specifičnost je jeho výlučností, jeho darem i prokletím. Naneste jej opatrně, v menším množství, pouze na pokožku, vyhnete se nepříjemným akcentům této vůně, které dokáže z počátku vytvořit na oblečení (testovací papírky nevyjímaje), potřebuje teplo, spoustu živočišného tepla. Odmění se vám hned zpočátku, otevře se pozvolna, nenuceně, směsí bylin, dřeva, květin (velmi jemný a hladký tón) a jistou dávkou zemitosti. Jak se pozvolna prohřívá, přidává příjemně ambrové tóny s aspekty kůže. Takové, které ucítíte ve špičkových odrůdách vybraných vín. Jako koňské sedlo nasáklé potem (lepší než vinařský příměr mi na mysl nepřipadl) Mírně štiplavé v počátku, rychle ustupující do pozadí, snad akcenty dřeva. Dále už se budete těšit maskulinní, nyní již plně rozvinutou vůní kůže do které se pozvolna navrací sušené bylinky a texturované dřevo. Je jako neformální, ručně šitý oblek. Nekřičí do světa „tady jdu já… zírejte“, přesto vás nikdo nepřehlédne. Není to mladicky nerozvážná vůně, ale ani dědův pitralon. Narcisco přichází až někdy po třicítce, tak trochu jako rozum. I když… někteří se nedočkají nikdy 