Obloha se dneska zatáhla, k zemi se valily proudy deště a nebe křižovaly blesky. Vyzbrojena vůní Sung (Alfred Sung) jsem si nic takového nepřipouštěla. Nasadila jsem si na hlavu tropickou helmu a vydala se s Emilem Holubem na jeho první africkou cestu. Černý kontinent je divoce krásný i nebezpečný. Obklopují nás květy všech možných barev a vůní, vlhké pralesy střídají vyprahlé pouště a stepi. Chladné peřeje řeky Zambezi jsme překonali s vypětím všech sil a odměnou nám byl pohled na dunící nádheru Viktoriiných vodopádů. Konečně! Jsme v místech, kam noha Evropana ještě nevstoupila!
Tak toto má na svědomí parfém, v jehož rodném listu stojí rok 1986. 70. a 80. léta – období, ze kterého mi voní snad všechno (a všechno chci prozkoumat)! V první fázi mi Sung trochu připomněl Rive Gauche – také jednoznačně chypre vůně ze zlaté éry. Na rozdíl od nostalgického a vysušeného Levého břehu tako vůně působí mnohem šťavnatěji, paleta barev přetéká mnoha odstíny zelené, žluté, oranžové i červené. Úvodní citrusy jsou mírně sladší, brzy (a na dlouhou dobu) se ke slovu dostane galbanum. Pryskyřice, zemitost, květinová vymydlenost. Už ani stopa po něčem sladkém – ambra, santal ani vanilka uváděné ve složení se prostě neprosadí. Po několika hodinách mě příjemně překvapil nástup pižma. Přitulil se ke mně velký vymazlený chlupáč. Žádný zakrslý králíček to nebude – nechte mě chvíli hádat – nějaká činčila nebo pořádné kocouřisko?!
Sung je vůně, která nejspíše nemá ráda zimu. Ale to je přeci naprosto jasné – Viktoriiny vodopády také nezamrzají!