Květy tulipánů mám moc ráda a byly mou kyticí svatební. I k vůni
jsem měla potřebu se vracet. Na začátku cítím frézie, silně a krásně.
Jenže tahle vůně rychle ustupuje. Nevím, jestli takhle voní tulipán.
Spíš cítím karafiát a trochu i kosatec, podobně jako v Après L'ondée,
jen bez proklatého anýzu. Cítím zalitou půdu a svěží vzduch.
I představa květinářství s vůní květin a mírně nahnilých stonků je
mi blízká. Výdrž dost dobrá.
Saskie zvedne ze stolu jeden z náčrtů svého muže a pozorně ho
prohlížejíc, vrásky na čele, prochází se po jeho ateliéru. Rozhlédne
se. Na plátnech jsou samá trudnomyslná témata, zamyšlené pohledy, smrt.
„Prý šerosvit, říkal. Spíš šero, než svit.“, povzdechne si nahlas.
Chtělo by to tu osvěžit, přivést ho na jiné myšlenky. Aspoň květiny,
kdyby tu měl. To je ono! Bílé květiny. Čerstvě utržené, ještě
s kapkami rosy, plné života. Popadne proutěný košík a spěchá
na trh.
Květinářky pokřikují, smějí se, nabízí své zboží. Saskie
zamíří mezi stánky k překrásně vonícím velkým kyticím bílých
frézií. V tom její oko spočine na jedné květině. Není utržená.
V květináči zasazená nevzhledná hlíza a nad ní, na svěžím zeleném
stonku, se v mírném vánku chvěje křehký květ. Vypadá, že je
neskutečný a dotkneš-li se ho, rozplyne se. Voní jako ráno, jako rozbřesk,
jako hlína, z níž vyrůstá, jako voda, která ho vlaží.
Jako život.
Očarovaná jde a květinu koupí. Dá za ni všechny peníze. Utíká
domů, postaví vítězoslavně květináč s tím jedním kvítkem mezi palety
a štětce. "Muži, pojď honem, pojď se podívat! TO je TEN Tulipán! Víš,
ta novinka. No tak poběž honem! Rembrandte!