Džóhana je více než 500 let starý buddhistický chrám sekty Čisté země v Tojamě na západním pobřeží ostrova Honšú. Architektonicky není ničím výjimečný, zato v interiéru jsou vystaveny lakované paravány z období Edo (1600-1868). Na těchto paravánech jsou vyobrazeny květiny a ptáci v různých ročních dobách. Nejhojněji jsou zastoupeny dvě květiny: chryzantéma, symbol císařského rodu a vistárie, symbol mocného a umělecky nadaného šlechtického rodu Fudžiwara.
Chryzantéma a vistárie. Tyhle dvě vznešený kytky vytváří bohatou květinovou vůni evokující japonskou vnímavost k přírodě, jak je vyjádřena v básních, který po sobě zanechali Fudžiwarové. Džóhana těží hlavně z mejdlový vistárie. Po prvotním úderu chryzantém s galbanem to vypadá na pokus o věrnou chryzantému, ale když nastoupí vistárie, žádná další kytka si v její přítomnosti neškrtne. Takhle autentickou a zároveň rozpínavou vistárii jsem v žádný vůni zatím nezažila. Je tak mocná, že skutečnou živou vistárii vedle ní ani neucítíte. Žádný hrušky, žádnej šeřík, prostě vůně pergoly obrostlý kvetoucí vistárií v obrovský koncentraci. Ale v žádnym případě tu nemluvím o omamnosti nebo bolehlavu, o tohle se postarala ta její mejdlovost. Asi po dvou hodinách začne Džóhana sládnout a začínam rozeznávat kosatec a hladkou růži v mírný vanilce. To už je jen taková malá květinová dohra, vzápětí nastoupí dřeva s pačuli a mejdlu i zarostlejm pergolám je konec. Nechci ji srovnávat s lutenskou, ono se to vlastně ani nedá, zatímco v De Profundis jsou hlavní téma chryzantémy, Džóhana stojí a padá na vistárii.