Ovocné vůně u mě příliš šancí nemají, a proto jsem ani v tomto případě souznění duší neočekávala. Cassiopea je pro mě příliš ovocná, trochu vodnatá, mírně ploše květinová, chybí mi v ní podstatnější hloubka, postrádám zásadnější vývoj.
V začátcích se prosazují tóny tropické mučenky doprovázené docela příjemnou citronově – rybízovou kyselostí – v parném letním dni – proč ne?! Ve střední fázi by měl přijít karafiát, konvalinka a čajová růže. Vyšel z toho ovocný čaj – takový ten máchací pytlíkový, nejspíše s příchutí šípku a ibišku. Přetrvává úvodní kyselkavost; už bohužel překračuje hranici nevtíravosti, rozvíjí se v ní poměrně dotěrný chemický podtón (= ten vymačkaný papírový sáček). Karafiát a konvalinky se prostě nedostavily. Srdce vlastně nedostalo příležitost se pořádně rozvinout. Do pokračující kyselosti (blížící se natrpklosti) najednou vstupuje santalové dřevo ze základu. A moc mu tato společnost nesvědčí! Chvílemi mám dojem, že čichám k dřevěnému prkénku zkropenému lákem z okurek, občas se parfémem prožene odér bonbonů bonpari. Poslední naděje vkládám do avizovaných tonky a pižma, ale bohužel. Ni žádný závan živočišna, nic jemně nasládle vanilkového. Cassiopea mě i nadále drtí svojí řídkou šťavnatostí, současně dokáže i mírně blemcnout – vzpomínáte si, co dovedly napáchat výše zmíněné bonbony, pokud setrvaly déle, než bylo zdrávo, ve svém průhledném obalu?! Dokonale s ním splynuly, případně k symbióze přizvaly i přilehlé prostory a předměty v nich se nacházející. Promiň TT, promiň Cassiopeo – můj subjektivní soud prostě pochvalně nevyzní. Tuhle vůni bych si dovedla představit jedině snad tak na rozverné školačce, a ještě by musela stát bratru maximálně pár stovek. Věřím, že příště to bude lepší
.