První tóny jsou nahořkle svěží, trochu zelené, už už jsem myslela, že to na mně chce vybalit pomerančovej květ, ale omyl, ony se z toho vylouply kvítečky šeříku. Ten je pozvolna následován jemnou růží s jakoby medovým nádechem. Onu zvláštní „medovost“ by měl snad způsobovat, jak jsem se dočetla, přidaný lipový květ.
Všechny se pak začnou sušit na slunci, chvíli to dokonce vypadá, jakože vůně mizí, jenže opak je pravdou. Ona si pro mě mrška schovává „máslový“ kosatec, zlehka zapudrovaný pižmem a špetkou jemně hřejivé ambry, díky čemuž Peut-Etre působí tělově a přitom drží.
Mimochodem, u téhle vůně mě hrozně zajímalo, proč nese název, který znamená možná. Až díky fragrantice jsem zjistila, že tak úplně nesouvisí s vůní jako spíš s reklamou na ni: žena v květinové zahradě, která čeká na svého milého, doufá, že brzy dorazí. Jemný vánek jí fouká vůni květin do vlasů. Zavře oči a nechá se jí obklopit. V tom slyší kroky, otevře oči a její milovaný stojí před ní. A má něco schovaného v ruce? Moment napětí. Stane se něco důležitého … možná. Tak na tohle bych bez nápovědy nepřišla :mrgreen: . Peut-Etre však svým vyzněním na mne rozhodně působí romanticky a křehce, to musím souhlasit, tak jestli v tom je to možná
?