„Flamenco je hudebně-taneční kultura, jejíž kolébkou i současným centrem je Andalusie na jihu Španělska. Vzniklo mezi cikány, kteří tam v 15. století doputovali z Indie přes Pákistán a Egypt. Proto se ve flamencu vlastní cikánská kultura mísí se španělskou, indickou, židovskou a arabskou.“(wikipedie)
Ke mně tato ohnivá jihošpanělská voda doputovala a krásně se rozvoněla v právě nastupující středoevropské zimě. A přinesla s sebou vzpomínky nejenom na slunnou Andalusii, ale i na několik jiných parfémů. Nejprve nastoupila suše dřevitá růže. Možná trochu arabská, ale nemá v sobě častou olejnatost, dřevo bylo opravdu jenom dřevo, nikoliv oud, a arabský zapařený chlíveček se též nekonal. Nesouhlasím s někdy uváděnou podobou s Portrait of a Lady (tamější růže je samostatnější a od začátku sladší a orosenější), jisté styčné body nacházím třeba v Army of Lovers a Rose d’Arabie . Ovocné složky přicházejí postupně a obezřetně. Dozrávající maliny (představte si třeba ty ve Fordově Tuscan Leather ; jenom je nenechte tak úplně dozrát a eliminujte doprovodnou kůži) a trochu nedosušené křížaly z jablka odrůdy Granny Smith (Traversée du Bosphore ). Namísto očekávané sladkosti se vůně propracovává úplně jiným směrem – dřevo zůstává a přijímá navlhlou zemitost fialkových listů a nepatrně semišového kosatce. Parfém se na poměrně dlouhou dobu (1,5 – 2 hodiny) ustálil a dominující složkou je stále růže – sytě rudá, dramatická, s nádechem mýdlovosti a orientálního koření. A největší krása má teprve přijít! Alespoň pro mě a další obdivovatele Baccarat rouge 540 . Najednou tu totiž jsou kovové jahody, čerstvá borová šiška, právě rozkrojený krvavý pomeranč a i ta kontroverzní dezinfekce (té je o poznání méně). S posledně zmiňovanou vůní má Flamenco společnou i dlouhověkost (na rukávu svetru se po prvním vyzkoušení drží už třetí den) a intenzitu.