„Flamenco je hudebně-taneční kultura, jejíž
kolébkou i současným centrem je Andalusie na jihu Španělska. Vzniklo mezi
cikány, kteří tam v 15. století doputovali z Indie přes Pákistán a
Egypt. Proto se ve flamencu vlastní cikánská kultura mísí se španělskou,
indickou, židovskou a arabskou.“(wikipedie)
Ke mně tato ohnivá jihošpanělská voda doputovala a krásně se
rozvoněla v právě nastupující středoevropské zimě. A přinesla
s sebou vzpomínky nejenom na slunnou Andalusii, ale i na několik jiných
parfémů. Nejprve nastoupila suše dřevitá růže. Možná trochu arabská,
ale nemá v sobě častou olejnatost, dřevo bylo opravdu jenom dřevo, nikoliv
oud, a arabský zapařený chlíveček se též nekonal. Nesouhlasím s někdy
uváděnou podobou s Portrait
of a Lady (tamější růže je samostatnější a od začátku sladší a
orosenější), jisté styčné body nacházím třeba v Army of
Lovers a Rose
d’Arabie . Ovocné složky přicházejí postupně a obezřetně.
Dozrávající maliny (představte si třeba ty ve Fordově Tuscan Leather
; jenom je nenechte tak úplně dozrát a eliminujte doprovodnou kůži) a
trochu nedosušené křížaly z jablka odrůdy Granny Smith (Traversée
du Bosphore ). Namísto očekávané sladkosti se vůně propracovává
úplně jiným směrem – dřevo zůstává a přijímá navlhlou zemitost
fialkových listů a nepatrně semišového kosatce. Parfém se na poměrně
dlouhou dobu (1,5 – 2 hodiny) ustálil a dominující složkou je stále
růže – sytě rudá, dramatická, s nádechem mýdlovosti a orientálního
koření. A největší krása má teprve přijít! Alespoň pro mě a další
obdivovatele Baccarat
rouge 540 . Najednou tu totiž jsou kovové jahody, čerstvá borová
šiška, právě rozkrojený krvavý pomeranč a i ta kontroverzní dezinfekce
(té je o poznání méně). S posledně zmiňovanou vůní má Flamenco
společnou i dlouhověkost (na rukávu svetru se po prvním vyzkoušení drží
už třetí den) a intenzitu.
