Společnost Simone Cosac sídlí na kraji italské Florencie a údajnou inspirací pro jejich vůně je jim výhled na město proslavené v období renesance, a především rozlehlá zahrada obklopující vilu.
Troufám si tvrdit, že zdejší šeříky musí být téměř tak krásné, jako ty, které rostou u nás na zahradě nedaleko Plzně. Ty, ze kterých vždy v květnu udělám pořádný pugét, a vypravím se s ním za dědou. On tedy na kytky nikdy moc nebyl, ale zásadně sedal na lavičce pod rozkvetlou, světle fialovou záplavou – když byla sezóna. Šeřík nesnese stísněné prostory. Ve váze sice vypadá krásně, ale jeho vůně v interiéru těžkne, stává se bolehlavovou a obtěžující. Chce prostě prostor; nebe nad hlavou, a teprve potom se rozvoní tak, jak má. Sladkou omamnou vůni květů doplňují křehké zelené listy vonící jako posekaná tráva, svěže dřevité stonky a čerstvá vlhká hlína, ze které keř vyrůstá. Všechno tohle cítím z ulámaných větviček, které dědovi předávám, a vím, že je rád a že by se mu líbila i Osé.
Vůně je nádherná a jednoznačně téměř a pouze vystavěná právě na šeříku. Jedinou další složkou, která se (občas) prosadí, je suchá, hebká, prašně sametová a nesladká (ale ani hořká) mandle. Zvláštně krásná – tím, jak nechává prostor dominující květinové složce, získává plusové body. Šedá eminence spokojující se se zákulisím. Ano – pokud nechám vůni rozvinout déle, přiznávám vanilkové stopy, které zanechává heliotrop a tonka, jemný dotek živočišna i lehce pichlavou mýdlovost a tříslovinu akácie. Ale tyto složky jsou úslužně submisivní, ve službách šeříku – bílého i lehce nažloutlého, světlemodrého, s růžovými tóny, lila i temně fialového.
Všechno chce svůj čas – a Osé si opravdu schovejte na jaro, až ji budete moci konfrontovat s dílem přírody.