O Jardins D'Ecrivains už jsem se kdysi zmiňovala a vzhledem k názvu značky (Zahrady spisovatelů) si nějakou tu story spojenou s vůní tady jaksi nárokujeme.
Virginia Woolfová prožila dost netradiční život. Viděli jste skvělý film Hodiny ? Pokud ne, tak to co nejdříve napravte. Čtenáři její knihy buď miluji, nebo nad nimi kroutí hlavami a nedočtené je odkládají.
Výjimkou není ani román Orlando, který propůjčil název parfému. Protagonistou je anglický šlechtic; narodil se v době královny Alžběty I. a má to štěstí, že se ho netýkají biologické zákony – jeho osudy autorka zachycuje ještě ve dvacátých letech 20. století. Pardon, již její osudy – ale to si přečtěte sami.
Abych pravdu řekla, parfém je oproti své románové inspiraci velmi tradičním, až by se dalo říci pokojným dílkem. Pokojným, nikoliv nudným, tradičním, nikoliv přehlédnutelným.
Jak složení napovídá, žádná divočina se nekoná. Pomeranč, růžový pepř a zázvor v hlavě, v srdci vůně chová ambru, pačuli a hřebíček a základ tvoří guajakové dřevo, pižmo a peruánský balzám. (Tady si dovolím malou odbočku. V souvislosti s restrikcemi se ve všech pádech skloňuje větvičník, psí hlava je mu nasazována, ďábelským alergenem je nazýván …. Ale nepřejte si být alergickými na perubalzám – ten se totiž dává úplně do všeho, a i jeho stopové množství například v zubní náhradě dokáže udělat nešťastníkovi peklo na zemi).
Ale zpátky ke krásnému Orlandovi! Navnadil mě hned prvotní závan vůně – čerstvě nastrouhaný zázvor! Jeho sladkohořkonakyslé tóny bohužel brzy ustoupily pepřem nešetřícímu, chemii velebícímu pomeranči, a já jsem dvacet minut horko těžko snášela tohoto agresora. Odměnou mi posléze byla zklidněná, hladká, jednoznačně zimní vůně – zahřívací a punčová. Sušenou pomerančovou kůru pohladila nepříliš sladká ambra, výraznou stopu zanechává jen jemně, ale přesto zemité pačuli i aromatický hřebíček (voní přesně jako ty, které zůstanou na dně svařáku). Vůně v této fázi občas chytá zajímavý mýdlový nádech. (Vzpomínka na jedno dávné jarní odpoledne – s kamarádkou jsme seděly u otevřeného okna a posílaly do světa duhové bublifukové pozdravy. Tak dlouho, až na nás zazvonila sousedka, že právě umyla okna a ať toho koukáme nechat). Nostalgické bublinové srdce vystřídal prachový závan prosušených pryskyřic a dřev. Tohle už nejsou umytá a mýdlovými jepicemi poprskaná okna v paneláku. To je prosluněný ranní pokoj se světlým nábytkem a výhledem do zahrady. Takhle to možná vonělo na Manderley – ale to už by byl zase jiný příběh (nebo parfém).
