O značkách Caron a Guerlain se říká, že představují jakousi enklávu mezi nikovou produkcí a mainstreamem a že tím vlastně střeží odkaz té pravé, tradiční francouzské parfumerie. Avšak zatímco Guerlain se pod taktovkou LVMH vytrvale snaží ukousnout si svůj díl z masového trhu a neváhá mu se svou aktuální nabídkou vyjít vstříc, Caron zjevně volí jinou, „menší“ strategii. Člověk by řekl, že když Caron uvede na trh něco s názvem „Sport“, je definitivně vymalováno, ovšem všechna podezření se rozplynou, jakmile se k tomuhle parfému prvně přivoní.
Co je nejdůležitější, jedná se o odnož v úzkém slova smyslu, tedy o pozměněnou verzi původního parfému. Sport není radikálně odlišný, jakkoli je rozdíl osmdesáti let pochopitelně znát. Dá se říci, že v nové verzi je všechno co člověk může cítit v té původní, ale kompozice je „přeladěna“ tak, aby lépe vyhovovala zadání (lehká svěží) a modernímu vkusu. Navzdory tomu je Pour Un Homme Sport rozkošně nesoučasná - žádné pačuliové gurmánské tóny, žádná fialková štiplavost, žádný oceán ze zkumavky, žádná sterilní čistota. Vůně se projevuje jako citrusově bylinná, v úvodu docela řízná. Značkovou levanduli podporuje verbena, citrusy a další, hůře rozlišitelná zeleň. Během svého vývoje pak vůně mírně zesládne, slova se ujmou sytější složky, jako elemi, benzoin a ambra, které vytváří jemný vanilkový tón se špetičkou orientálního tajemna a jinak spíše průzračné kompozici tak přidávají na kontrastu. Vše dohromady pak začne vytvářet dojem pikantního kandovaného zázvoru s kořením a vůně se na chvíli nebezpečně přiblíží gabbanovským „zvýkačkovým“ výtvorům a čemusi od Cerruti, tuším také nějakému Sportu. Vytrvalé tóny levandule (a přísahal bych i na rozmarýnu) však Sportku spolehlivě drží na caronovském břehu. Poté vůně postupně slábne až se zcela vytratí. Výdrž není nadprůměrná, ale to snad od lehké verze není fér očekávat. Z textilu se však příjemné, diskrétní závany vůně linou mnohem déle. Dobré je, že si po celou dobu uchovává svůj charakter a nerozpadne se.
Pour Un Homme de Caron Sport je zvláštní počin. Nehraje podle současných pravidel, ale ani se nedá říci, že by se jednalo o přehnaně originální věc. Vzbuzuje u mne dojem, jako kdyby zaspala svou dobu o patnáct nebo dvacet let, do tehdejšího mainstreamu by mohla docela dobře zapadnout. Je to úmysl, je to faktor Fraysse? Těžko říci, každopádně díky za to, individualisté po třicítce mají opět co nosit 