Našla jsem ztracený ráj. Podle všeho leží kdesi v srdci Myanmaru a podle všeho je to místo, kde všechno voní jako zázrak.
Indochine je fata morgana. Každá jedna složka je tak dokonalá, jako by ani nebyla z tohoto světa. Pepř. Červený, pikantní, ale teplý a hlaďoučký tak, že bych si ho nejradši nacapala do pusy a promptně rozkousla. Medové plástve. Voštiny. Med tažený na třísce tanaky. Horké mléko s rozdrcenou kuličkou pepře. Sladký bílý santal. Indochine ve mně budí dojem vůně, kterou nikdy nikdo necítil… nevím jak a nevím proč…jako by se najednou zjevovala a zase mizela v palmových hájích. Indochine je do slova a do písmene duchovní spojení akáciového medu a tropického dřeva, kterému špetka čerstvého pepře dodává nehorázný šmrnc. Za tím vším je ještě něco. Jak asi voní noční obloha nad Mandalayí? V jiném čase, v jiném prostoru. Nádherná až se mi svírá žaludek. Mistrovské dílo, před jakým se hluboce skláním.
Výdrž je absolutní. Intenzita naprosto přesně dávkovaná.