Gris clair... (2006)

Po dlouhých letech zase jednou lezu na tu starou známou půdu, kde soused farmář sušil jeho oblíbený artikl - levanduli.
Už jako kluci jsme rádi lezli na tu starou půdu, kde se mísila vůně na troud suché levandule se zvířeným prachem a vůní sto let starých trámů. Ještě když jsme přišli domů, máma musela přesně vědět, kde jsme byli, protože ta vůně prostoupila vše, co jsme měli na sobě. Pokud by nás nečekal výprask a horká vana, asi by tu byla dodnes.
Ale dnes už na třetí příčce žebříku zjišťuji, že něco není v pořádku. Místo prachu a vůně levandule mísící se s dřevěnými tóny cítím jen jakousi sladkost a snad i chemii.
Co se stalo zjišťuji, až když vyšplhám tam úplně nahoru. Vím, farmař už je starý a mladý na to nestačí, ale to co jsem uviděl mi vyrazilo dech.
Místo starých trámů a prašné půdy plné, na troud vyschlé, levandule se ocitám v zrekonstruovaném a téměř sterilním podkroví, které ztratilo veškeré kouzlo. Od plechového stropu visí pár snopků levandule a nové trámky ještě pořádně nestačily vyschnout – natož začít vonět. Zato po zbrusu nové dlážděné podlaze se válí plno tlejících větví Silovoně i s jeho už suchými plody – fazolemi Tonka…
Znechuceně lezu dolů a se smutkem v duši se pomalu šourám domů. Jediné co vím jistě je, že dnes už by mi žádný výprask za výlet na zakázanou půdu nehrozil. Vůni levandule už po chvíli sám sotva cítím a mám strach, že by ji postřehl i kdokoli jiný…
Ano, to o čem tu s trochou nadsázky mluvím je reformulace které se u Lutense na Gris Clair dopustili.
Má oblíbená vůně touto reformulací ztratila nejen na síle a výdrži (což bych ji ještě vzhledem k jejím dalším kvalitám rád odpustil), ale i její DNA bylo modifikováno do té míry, že vůně ztratila svůj charakter - drsně prašná a dřevitá levandule byla zředěna příliš velkým množstvím Tonky, které ji zjemnilo do té míry, že ztratila své kouzlo.
Je to sice stále ještě dobrá vůně, která nevoní příliš synteticky, ale pravdou je, že už se tím směrem vydala.
Měl jsem doma ještě zbytek starého složení, tak jsem na jednu ruku nanesl starou verzi a na druhou tu novou. Jak jsem zjistil, výdrž (i když se s tou starou verzí nedá srovnávat) je stále poměrně dobrá. Kamenem úrazu je tak nejen projekce, která se po hodině či dvou nebezpečně přiblíží k tělu, ale hlavně ztráta její identity. Jako taková je nová Cris Clair o dost jiná vůně téměř průměrných parametrů, kterou zachraňuje jen její původ, jenž jí stále propůjčuje punc výjimečnosti.

Levandule !!! Tu miluju vždy a všude. Zde navíc voní velmi přírodně - realisticky. Suché na troud vysušené celé rostlinky vč. kořenů s trochou hlíny hozené na žhavou plotnu. Levandulová sauna. V nose až drhne. Ne pyl, ale prach. Bylinková půda roky nenavštívená, přítmí, světlo prosvítá pouze malinkou škvírou mezi deskami. Opatrně našlapuješ, pavučina ve vlasech, chceš následovat paprsek světla, spojení se světem venku, a do hlavy tě praští svazek levandule, jak dlouho tady může viset ? Ale vůni má tak intenzivní …
Pro mně nejkrásnější levandulová vůně, co znám. Všechny ostatní jsou proti této řídké voděnky, chemické voděnky a nebo např. na Caron - Pour un Homme mi vadila ta sladkost vanilky. Ale Levandule v Gris Clair, má všechno, co má levandule mít. Chvílema jsem cítila i malinové tóny. Něco sladkého jako ambra a tonka tam taky bude, ale dominuje stále levandule. Tu prachovost možná dělá kosatec. Kadidlo ani kouřovo necítím vůbec. No nic, dlouho bažím po pořádné levandulové vůni, takže tu je.

Suchá, na troud vysušená levandule – na půdě visí ve snopcích hlavou dolů. Suší se tam s trpkými kořeny jakýchsi bylin, lehce štiplavá směs. Evokuje mi červencové horko, a levandule je tu spíš aromaterapeutická než parfémová.
A najednou je tu vanilka. Ach. A čichám a nasávám a je to tak krásné! – dočkala jsem se vanilky tak kouzelně jemné, hebké, levandulí podbarvené.
Nejprve se zdálo, že nos musím zavrtat přímo do kůže, ale po určité době začala sálat i do prostoru, a ten obláček byl úchvatný.

Pěkně si se mnou pohrála. Nejdřív se tvářila pánsky, pak mě chytla u srdce tak, že se zdálo, že nepustí, až do úplného závěru, kdy se přehoupla k té trpčí složce než úplně vymizela – a dlužno říct, že ji to trvalo hoooodně dlouho. Výdrž výborná.

Extrémní levandule, je absolutně suchá. Vůně je až ostrá. Poté chytá těžší nádech vanilky, mýdla, které mi tam nesedí. Něžná levandule se bohužel nekonala.
Trochu mi připomínala Ambre Gris, která na mne působí více pánsky. Toto samé platí i o Gris Clair. Je ostrá, suchá a rozhodně spíš pánská. Výdrž má vynikající.

Sklamanie. Prvý závan: obyčajná levanduľová voda po holení, podfarbená unylou vanilou. Plochá, bloková vôňa, ktorá postupne vysychá, pridáva sa fádny metalický prach (hliník…?), korenistý základ je OK, ale to už vôňa na mne doznieva, ochabieva. Cítim aj sirup proti kašľu, takú tú medicínsku vanilku, vôňu čerstvo otvoreného rúžu (podobný tón je v Dior Homme), nejaké jemné čpenie driev.
To je všetko. Pomer cena:kvalita, resp. cena:prekvapivosť = 100:1.

Edit: druhá skúška odhalila už viackrát zmieňovanú spálenú levanduľu. Suchá až dusivá, s mierne kovovo-gumovým nádychom. Uznávam, že to bola zaujímavá skúsenosť, ale zopakovať si ju už nechcem.

Přesušená „horká“ levandule - nebo spíš vířící levandulový prach na půdě pod pod rozpálenou střechou. Zpočátku až štiplavá (ale příjemně), se zbytky suché hlíny - skoro až ryze pánská vůně. Ale po rozvonění už unisex - suchá, hebká a nasládlá levandule. Je to jedna z nejkrásnějších levandulovek, jakou jsem zatím poznala. A s výbornou výdrží.

Stejná vůně jako když žehlím naškrobené povlečení a horkost s vůní povlečení se line pod můj nos…Čistá vůně usušené levandule a pořádná dávka suchého horka!

Šedou barvu už si nějaký ten pátek spojujeme s Ambre Gris od Balmaina. Je to ztělesnění syté šedé ve smyslu hrudky ambry vyvržené na pláž.
Tahle šedá je úplné jiná, čirá, skoro průhledná, lehce nafialovělá. Začátek je bylinková síla, jaká mi nebývale vyrazila dech. Plná, trochu drsná levandule nikoli s kořínky, ale pořádnými kořeny a pačuli, která to všechno pěkně drží ve vlhké zemině.
Dejte jí půl hodinky a máte po pačuli. Levandule ztrouchniví na prach jako v levandulovém pytlíčku, který věšela babička do šatníku. A pak? Úžasně hebká a intimní vůně jarního pylu, boříte hlavu do květu až máte žlutý nos. Stěží se tohohle můžu kdy nabažit. Jen ta síla! Zůstává pořád milimetr nad kůží a nehne se.
Drží se kůži jako klíště a neopustí vás, dokud vítr nerozfouká poslední pylová zrníčka.

Pylová sezóna začíná, milé dámy, odhoďte kapesníčky i Zyrtec, z tohohle vám alergie rozhodně nehrozí!

údajné složení: středozemní levandule, ambra, tonka, kosatec, suché dřevo a \\\„noty hořícího kadidla\\\“

Po prvním přivonění mě do nosu praštila levandule, kterou odjakživa moc nemusím. Nebyla to však její typicky štiplavá vůně. Tento akord byl chladný a přesně, jak uvádí název \\\„světle šedý\\\“.
Levandule je symbolem středozemí. Vždycky, když vidím tuto fialovo-modro-šedou kytičku, představím si rozehřátou pláž někde v Chorvatsku. Kolem plují bílé loďky, fouká mírný vítr, který má slanou příchuť a do toho hraje folklorní kapela s podivnými klobouky.
Když jsem však čichala k onomu studenému levandulovému tónu Gris Claire, nestála jsem na prosluněné pláži Francie plné turistů. Tato pláž byla prázdná. Byla jsem zachumlaná v kabátě a v ruce držela malý svazek levandule. Oblohu pokrývala šedá mračna a ledově mrazivé vlny vší silou narážely o útesy. Nachvíli jsem zavřela oči a vychutnávala si ten pocit melancholie.
Když jsem je znovu otevřela, objevila jsem se v místnosti, která měla veliké okno s výhledem na rozbouřené moře. Už mi nebyla zima. Oslňoval mě medově sladký akord ambry a tonky. Byl zde i krb, ve kterém praskal oheň. Vůně čistého, suchého dřeva se rozvinula po celé místnosti. Vychutnávala jsem si tu příjemně klidnou atmosféru.