Gris Clair

Levandule !!! Tu miluju vždy a všude. Zde navíc voní velmi přírodně - realisticky. Suché na troud vysušené celé rostlinky vč. kořenů s trochou hlíny hozené na žhavou plotnu. Levandulová sauna. V nose až drhne. Ne pyl, ale prach. Bylinková půda roky nenavštívená, přítmí, světlo prosvítá pouze malinkou škvírou mezi deskami. Opatrně našlapuješ, pavučina ve vlasech, chceš následovat paprsek světla, spojení se světem venku, a do hlavy tě praští svazek levandule, jak dlouho tady může viset ? Ale vůni má tak intenzivní …
Pro mně nejkrásnější levandulová vůně, co znám. Všechny ostatní jsou proti této řídké voděnky, chemické voděnky a nebo např. na Caron - Pour un Homme mi vadila ta sladkost vanilky. Ale Levandule v Gris Clair, má všechno, co má levandule mít. Chvílema jsem cítila i malinové tóny. Něco sladkého jako ambra a tonka tam taky bude, ale dominuje stále levandule. Tu prachovost možná dělá kosatec. Kadidlo ani kouřovo necítím vůbec. No nic, dlouho bažím po pořádné levandulové vůni, takže tu je.

Suchá, na troud vysušená levandule – na půdě visí ve snopcích hlavou dolů. Suší se tam s trpkými kořeny jakýchsi bylin, lehce štiplavá směs. Evokuje mi červencové horko, a levandule je tu spíš aromaterapeutická než parfémová.
A najednou je tu vanilka. Ach. A čichám a nasávám a je to tak krásné! – dočkala jsem se vanilky tak kouzelně jemné, hebké, levandulí podbarvené.
Nejprve se zdálo, že nos musím zavrtat přímo do kůže, ale po určité době začala sálat i do prostoru, a ten obláček byl úchvatný.

Pěkně si se mnou pohrála. Nejdřív se tvářila pánsky, pak mě chytla u srdce tak, že se zdálo, že nepustí, až do úplného závěru, kdy se přehoupla k té trpčí složce než úplně vymizela – a dlužno říct, že ji to trvalo hoooodně dlouho. Výdrž výborná.

Přesušená „horká“ levandule - nebo spíš vířící levandulový prach na půdě pod pod rozpálenou střechou. Zpočátku až štiplavá (ale příjemně), se zbytky suché hlíny - skoro až ryze pánská vůně. Ale po rozvonění už unisex - suchá, hebká a nasládlá levandule. Je to jedna z nejkrásnějších levandulovek, jakou jsem zatím poznala. A s výbornou výdrží.

Stejná vůně jako když žehlím naškrobené povlečení a horkost s vůní povlečení se line pod můj nos…Čistá vůně usušené levandule a pořádná dávka suchého horka!

Šedou barvu už si nějaký ten pátek spojujeme s Ambre Gris od Balmaina. Je to ztělesnění syté šedé ve smyslu hrudky ambry vyvržené na pláž.
Tahle šedá je úplné jiná, čirá, skoro průhledná, lehce nafialovělá. Začátek je bylinková síla, jaká mi nebývale vyrazila dech. Plná, trochu drsná levandule nikoli s kořínky, ale pořádnými kořeny a pačuli, která to všechno pěkně drží ve vlhké zemině.
Dejte jí půl hodinky a máte po pačuli. Levandule ztrouchniví na prach jako v levandulovém pytlíčku, který věšela babička do šatníku. A pak? Úžasně hebká a intimní vůně jarního pylu, boříte hlavu do květu až máte žlutý nos. Stěží se tohohle můžu kdy nabažit. Jen ta síla! Zůstává pořád milimetr nad kůží a nehne se.
Drží se kůži jako klíště a neopustí vás, dokud vítr nerozfouká poslední pylová zrníčka.

Pylová sezóna začíná, milé dámy, odhoďte kapesníčky i Zyrtec, z tohohle vám alergie rozhodně nehrozí!

údajné složení: středozemní levandule, ambra, tonka, kosatec, suché dřevo a \\\„noty hořícího kadidla\\\“

Po prvním přivonění mě do nosu praštila levandule, kterou odjakživa moc nemusím. Nebyla to však její typicky štiplavá vůně. Tento akord byl chladný a přesně, jak uvádí název \\\„světle šedý\\\“.
Levandule je symbolem středozemí. Vždycky, když vidím tuto fialovo-modro-šedou kytičku, představím si rozehřátou pláž někde v Chorvatsku. Kolem plují bílé loďky, fouká mírný vítr, který má slanou příchuť a do toho hraje folklorní kapela s podivnými klobouky.
Když jsem však čichala k onomu studenému levandulovému tónu Gris Claire, nestála jsem na prosluněné pláži Francie plné turistů. Tato pláž byla prázdná. Byla jsem zachumlaná v kabátě a v ruce držela malý svazek levandule. Oblohu pokrývala šedá mračna a ledově mrazivé vlny vší silou narážely o útesy. Nachvíli jsem zavřela oči a vychutnávala si ten pocit melancholie.
Když jsem je znovu otevřela, objevila jsem se v místnosti, která měla veliké okno s výhledem na rozbouřené moře. Už mi nebyla zima. Oslňoval mě medově sladký akord ambry a tonky. Byl zde i krb, ve kterém praskal oheň. Vůně čistého, suchého dřeva se rozvinula po celé místnosti. Vychutnávala jsem si tu příjemně klidnou atmosféru.