Po dlouhých letech zase jednou lezu na tu starou známou půdu, kde soused
farmář sušil jeho oblíbený artikl - levanduli.
Už jako kluci jsme rádi lezli na tu starou půdu, kde se mísila vůně na
troud suché levandule se zvířeným prachem a vůní sto let starých trámů.
Ještě když jsme přišli domů, máma musela přesně vědět, kde jsme byli,
protože ta vůně prostoupila vše, co jsme měli na sobě. Pokud by nás
nečekal výprask a horká vana, asi by tu byla dodnes.
Ale dnes už na třetí příčce žebříku zjišťuji, že něco není
v pořádku. Místo prachu a vůně levandule mísící se s dřevěnými
tóny cítím jen jakousi sladkost a snad i chemii.
Co se stalo zjišťuji, až když vyšplhám tam úplně nahoru. Vím, farmař
už je starý a mladý na to nestačí, ale to co jsem uviděl mi vyrazilo
dech.
Místo starých trámů a prašné půdy plné, na troud vyschlé, levandule se
ocitám v zrekonstruovaném a téměř sterilním podkroví, které ztratilo
veškeré kouzlo. Od plechového stropu visí pár snopků levandule a nové
trámky ještě pořádně nestačily vyschnout – natož začít vonět. Zato
po zbrusu nové dlážděné podlaze se válí plno tlejících větví
Silovoně i s jeho už suchými plody – fazolemi Tonka…
Znechuceně lezu dolů a se smutkem v duši se pomalu šourám domů. Jediné
co vím jistě je, že dnes už by mi žádný výprask za výlet na zakázanou
půdu nehrozil. Vůni levandule už po chvíli sám sotva cítím a mám strach,
že by ji postřehl i kdokoli jiný…
Ano, to o čem tu s trochou nadsázky mluvím je reformulace které se
u Lutense na Gris Clair dopustili.
Má oblíbená vůně touto reformulací ztratila nejen na síle a výdrži
(což bych ji ještě vzhledem k jejím dalším kvalitám rád odpustil), ale
i její DNA bylo modifikováno do té míry, že vůně ztratila svůj
charakter - drsně prašná a dřevitá levandule byla zředěna příliš
velkým množstvím Tonky, které ji zjemnilo do té míry, že ztratila své
kouzlo.
Je to sice stále ještě dobrá vůně, která nevoní příliš synteticky,
ale pravdou je, že už se tím směrem vydala.
Měl jsem doma ještě zbytek starého složení, tak jsem na jednu ruku nanesl
starou verzi a na druhou tu novou. Jak jsem zjistil, výdrž (i když se s tou
starou verzí nedá srovnávat) je stále poměrně dobrá. Kamenem úrazu je
tak nejen projekce, která se po hodině či dvou nebezpečně přiblíží
k tělu, ale hlavně ztráta její identity. Jako taková je nová Cris Clair
o dost jiná vůně téměř průměrných parametrů, kterou zachraňuje jen
její původ, jenž jí stále propůjčuje punc výjimečnosti.