Celý název vůně lze přeložit jako Pocta Hemingwayovi. Dovolím si s tím polemizovat, shledávám vcelku diskutabilní, co a do jaké míry má papá H. společné s tou vetiverovou bombou, za kterou je možné parfém považovat?!
V úvodní vetiverové vlně dostává jistou příležitost štiplavě nasládlý zázvor, o přítomnosti rebarbory mě přesvědčuje pouze uváděné složení – nezaznamenala jsem ji. V parfému by se měly projevit odlišné vlastnosti haitského vetiveru (dřevitý, nahořklý a kořeněný) a vetiveru z Jávy (má údajně „špinavější“ vyznění, doprovází ho tóny kůže a kouře), ale sami výrobci přiznávají, že valná část složek pochází z Laboratoire Monique Remy (LMR) …
Vetiverová koupel pokračuje – občas se vydělí několik tónů olejnatě slaných, jindy trpce kožených, zaznamenávám i vůni doutnajícího, už téměř vyhaslého dřeva. Pro dámy tento parfém opravdu určený není – nazvala bych ho drsně mužným, a pokud mohu vycházet ze své (vcelku omezené) typologie nositelů, je to Indiana Jones! (Tím druhým, v tomto případě nevhodným, je Švihák lázeňský.)
Budiž, parfém jistým způsobem koresponduje s mediálním obrazem, který svými díly i způsobem života pomáhal slavný literát vytvářet. Tvrdě chlapský, nesnažící se zalíbit na první dobrou, vonící přírodou a dálkami. Ale abych tomu Hemingwayovi mohla tak úplně věřit, musela by tam být aspoň stopa tabáku, lok whisky, oblak střelného prachu a znepokojivá dávka pižma. Takhle parfém zůstává sice krásný, ale tak trochu (vzhledem ke svému názvu) sterilní.