První dojem: Otevřu těžké dveře do sklepní dílny na impregnaci dřevěných skluznic a kožených pohorek, na ponku je velký hrnek s vařícím kouřovým čajem Formosa Lapsang Souchong a pohozený starý kožený kabát, ve starém vincku plápolá oheň, dřevo praská a sálá z něj příjemné teplo, někdo si tu před chvílí pokuřoval viržinko. Suchá vůně bez jakékoliv vlhkosti a náznaku sladkosti. Kouř, kouř, kouř, ale z čeho? Ze všeho dohromady a z ničeho konkrétního. Vůně, která se hromadí a skládá časem, dlouhým časem na věcech, které se stále berou do ruky a které už toho tolik zažily, vůně patiny starých dobrých věcí. Stará žehlička na tuhý líh se rozehřívá, stoupá z ní dým, je přiložena na nahrubo navoskované skluznice starých dřevěných lyží, lehce klouže po nataveném vosku, vosk se mírně pálí, ze skluznic se kouří, oblak dýmu a kouře se usazuje pod nízkým dřevěným stropem pár kapek vosku steče na roky používanou plochu stolu. Tak voní staré ručně šité pohorky z padesátých let vyhozené do kontejneru v chatové osadě v úzkém chladném severním údolíčku s divokým potokem, které kdysi někdo důkladně napustil přírodním voskem nejen do svršku z tlusté tvrdé kůže, ale i do tlustých kulatých tkaniček i do kožených podrážek s ocelovými floky, a pak už je nechtěl, ale teď jsou zachráněné a visící na zdi na tím vinckem mezi artefakty minulosti. Tak voní dřevěný přístřešek - bouda trampů na Chladné Vodě, nasáklý dýmem z tisíců táboráků z bukových a smrkových polen. Tak voní vzduch pod vychladlou kopulí milíře na Zajičorce. Vůně se nijak časem nevyvíjí, lineárně se nese celou dobu jako dým nad čerstvě povláčeným podvečerním polem. A do půlnoci je pryč. Tomův majstrštyk č. 1.